„Když mi objevili nádor poprvé, můj první pocit byl, že se mě to netýká. Nepřipouštěla jsem si, že by to mohla být smrtelná nemoc. Doktoři sice jsou hodní, ale sdělují vám ty informace, jako kdyby vám říkali, co budete mít k večeři,“ začala klidně své vyprávění. Operace před téměř dvěma lety se zdařila, nádor byl odstraněný a po absolvování chemoterapií se mohla paní Ivana vrátit ke svému běžnému životu. Užila si krásné léto, s dcerou byla na dovolené a pak se při kontrole na gastroenterologii dozvěděla šokující zprávu: „Řekli mi, že mám znovu nádor na slinivce a že je neoperovatelný. Zeptala jsem se doktora, jestli to tedy znamená, že to je konec. A on řekl, že ano,“ popisuje s obdivuhodným klidem v hlase moment, kdy se dozvěděla, že už pro ni lékaři nemohou nic udělat.

Jakmile jsem dostala léky na bolest, všechna bolest ustala

Ve chvíli, kdy paní Ivana začala mít velké bolesti zad, rozhodla se rodina obrátit na službu domácího hospice. „Mluvila jsem s doktorem o tom, že mi léky na bolest zabírají jen na 4 hodiny a ptala jsem se, co budu dělat, až nebudou zabírat. A on mi dal doporučení na hospic.“ Na nic s manželem nečekali a rovnou se obrátili na službu Domácího hospice Ledax. „Byl to pro mě zázrak. Měla jsem takové bolesti, jak kdyby mi někdo vrážel zezadu kudlu mezi žebra. Jakmile jsem dostala léky na bolest, všechna bolest ustala. Strašně se mi ulevilo.“ Zmírnění bolestí jí pomáhá netrpět, ale moci každý den žít. „Ledax je pro mě obrovskou oporou i psychickou. Lucka (pozn. red. zdravotní sestra hospice) každé ráno zavolá, probere se mnou, jak se cítím, poradí, jaké léky si vzít. Mohu s ní sdílet všechny své pocity.“

Protože se do péče domácího hospice dostala ještě ve vcelku dobré fyzické kondici, měli jsme možnost jí nabídnout splnění nějakého přání. Jejím velkým snem bylo podívat se do Paříže, kde s manželem koukali na západ slunce za Eiffelovkou před 30 lety, ale ví, že fyzicky už by takovou cestu nezvládla. Našlo se ale ještě jedno místo, které je blíž, a kam jsme paní Ivanu s manželem a starší dcerou mohli díky Sanitce přání vzít. „Jezdívaly jsme každý rok s dcerou na Svatý Kámen. Je to tam krásné, je tam i takový kostelík a já mám ráda i tu pověst, kdy se ty dva kameny od sebe mají oddalovat.“ Zdravotní sestřička Lucka dodává: „Hlavně to úplně krásně vyšlo, protože v ten den bylo naprosto modré nebe bez mráčku. Byli jsme u těch kamenů a pak jsme si prošli kostelík, který jsme si v klidu mohli prohlédnout, protože tam kromě kostelníka v ten moment nikdo nebyl, a po celou dobu nás vítaly zvony kostela,“ vzpomínají všichni tři společně.

Paní Ivana zcela otevřeně sdílí své pocity o tom, jak vnímá čas, který jí zbývá: „Ani já s touto diagnózou nevím, kolik času mi zbývá, ale myslím si, že to snáším dobře. Přeji si, aby mi každý den něco přinesl. Nejvíc si užívám dny, kdy mi je dobře, kdy si mohu povídat s manželem. Jak se říká, jsem ráda za každé nové ráno.“ Rodina zpočátku nevěděla a svým způsobem ani nevěřila tomu, že by se nádor znovu nedal operovat. Před víc jak rokem se operace zdařila, tak tomu všichni chtěli věřit i podruhé. „V rodině mluvíme úplně otevřeně o tom, jak to celé je, jaká mám svá poslední přání, jak bych si přála, aby vypadal pohřeb. Obě mé dcery to přijímají dobře a i můj osmiletý vnouček mi říká, že přibyde jedna hvězdička na nebi.“ A protože je u celého našeho rozhovoru přítomný i manžel paní Ivany, tak dodává: „Zezačátku to byl šok. Já si pro sebe říkám, že má jenom chřipku, že je zkrátka jenom nemocná. Chci si s ní užívat každý den, a kdybych si teď připouštěl, že je to konec, tak bych to nedokázal. Na mě to dolehne až poté.“

Manžel nyní zajišťuje bezchybný chod domácnosti „To víte, s mojí paní to bylo celý život jako v hotelu, snídaně do postele mi nosila, tak teď nosím zase snídaně já jí.“ Manželka s úsměvem dodává: „My jsme si to užívali ten život vždycky.“

Všichni jsme tu od-do, každý máme tu svou svíčku

Paní Ivana během dnů teď hodně odpočívá, čte si, ale také si po poradě se zdravotní sestřičkou Luckou pořídila sešit, do kterého si píše svá poslední přání a představy o tom, jak by chtěla, aby probíhal pohřeb, jaké písně by chtěla, aby tam zazněly, anebo kde chce být po svém odchodu uložena. „S manželem jsme domluveni, kde tady v domě je místo pro moji urnu a až vyjde 10. díl Cizinky, tak mi manžel slíbil, že mi ho přečte.“ Urna bude v domě uložena až do smrti manžela. A až poté manžele společně uloží do hrobu.

Klid, který je z paní Ivany cítit, mě přiměl zeptat se na to, jestli se změnil nějak její pohled na smrt. „Ne, já ho měla vždycky stejný. Všichni jsme tu od–do, každý máme tu svou svíčku a až ta dohoří, tak je náš čas u konce. Vnímám to takhle celý život.“ Sama ale dodává, že radit, jak si tohle v životě nastavit, nemůže, protože každý z nás je jiný a jinak na tyto věci pohlížíme. Byla by samozřejmě ráda, kdyby sdílení jejího příběhu a pocitů někomu pomohlo se s touto těžkou situací vyrovnat, ale není si jistá, že to je možné a dodává: „Já se tomu nepoddávám, nechci se zbytečně nervovat, protože to takhle prostě je. Pro sebe jsem si říkala, že jsem si měla užívat víc každý den, ale nikdo z nás to v tom životě nevnímá tak, že by to měl dělat, protože pořád něco řešíme. Přitom nikdo z nás neví, kolik toho času mu v životě zbývá.“

Paní Ivana odešla obklopená svou rodinou tři týdny po našem rozhovoru. Smířená, bez bolesti a s úsměvem.

---

Vidíte v naší práci smysl? Podpořte nás ve ve veřejné sbírce.

4 z 5 lidí si přejí zemřít doma obklopeni svými blízkými. My v Domácím hospici Ledax pracujeme už od roku 2017 na tom, aby se co nejvíce lidem toto přání splnilo. Jeden den péče multidisciplinárního týmu o jednoho klienta vyjde na 3 100 Kč. Část financování této péče hradíme také z darů od veřejnosti. Jakýkoliv příspěvek nám tak pomůže dopřát našim klientům více dnů doma s jejich blízkými.