Snažím se propojovat, co mi dává v životě smysl

Pracovala jste brigádně jako pečovatelka v Ledaxu, jak jste se k této práci dostala?  

To byla úplná náhoda, hledala jsem brigádu, která by mi dávala trošku smysl. Vystřídala jsem jich při vysoké škole několik, některé mě doslova ubíjely. A pak jsem potkala kamaráda, který rozvážel obědy v Ledaxu, řekl mi, ať to prostě zkusím. Práce pečovatelky mi smysl dala a nakonec jsem ji dělala až do mateřské dovolené.

Jak jste se dostala k zooterapii?

To byla delší cesta. Mám vzdělání se zaměřením na zvířata, absolvovala jsem střední veterinární školu a pak biologii. Práce s lidmi mě naprosto chytla a během mateřské to do sebe nějak zapadlo, zjistila jsem, že nás zvířata neustále úžasně formují a obohacují. Viděla jsem to i na dceři, která s nimi vyrůstala. Začala jsem se zajímat o zooterapii, udělala jsem si kurzy, doplnila je sebevzděláváním. 

Musí mít Vaši svěřenci speciální výcvik a nějaké zkoušky?

Výcvik určitě. Některá zvířata mají klidný temperament, mají ráda lidi, kontakt, nevadí jim cestování ani změna prostředí. I přes vrozené vlohy se jim musí věnovat hodně času. Třeba takové slepice, tráví s námi čas v obýváku, aby byly zvyklé sedět na klíně, aby jim nevadilo nošení a byly klidné. To samé králíci. Poník se musí naučit ve vnitřních prostorách dobře, klidně a s rozvahou pohybovat, protože je to velké zvíře. Kdyby se něčeho lekl nebo něco shodil, tak by to byl malér. Hlavně třeba při práci s křehčími klienty. Zvíře musí být na tu práci velmi dobře připravené, ochotné spolupracovat a nesmí ho nic překvapit a rozhodit.

A zkoušky?

Ty dělají třeba psi. Ale každá organizace k tomu má svůj přístup, není to úplně jednotné. Jednotnější zkoušky jsou u koní, u kontaktní hipoterapie.

Jaká zvířata máte Vy?

Já mám především malá zvířata, slepice, králíky, poníka.

Co je na té práci nejtěžší a co je nejpříjemnější?

Je to práce s lidmi a nejvíce v ní jde o komunikaci. Zvíře je v ní často prostředníkem, otevírá silnou důvěru k zooterapeutovi. To může být poměrně zrádné, protože někdy pak hovoří klienti o těžkých tématech, na která musím být připravená.  

Například?

U seniorů to bývá smrt. Ze vzpomínek na své mrtvé psy se dostanou k vlastní smrti. A to se musím snažit nějakým způsobem včas zastavit nebo změnit téma, abych někde neublížila nebo neudělala něco, k čemu nejsem oprávněná

A co je naopak na Vaší práci nejpříjemnější?

Jezdím i za jinými cílovými skupinami, ale nejblíže mám k seniorům, práce s nimi mě naplňuje. Když jsou klienti pozitivní, dokážu jim ten čas zkvalitnit, zpříjemnit. Najednou má život v té chvíli větší smysl, prostě si povídáme, mají s kým sdílet své vzpomínky, někdo je vyslechne, pomazlí si zvíře, zavzpomínají na své zvířecí společníky. Blízký kontakt se zvířetem je obohacuje, je to příjemné po smyslové i emoční stránce. To je moc hezké. A v Emausích to je veselá práce, tady si člověk popovídá, vidí hodně aktivit s klienty a je to prostě fajn.

Co máte na seniorech ráda?

Mají nám toho strašně moc co říct, ráda si s nimi povídám a mám radost, když vidím nadšení i u jinak spíše letargických klientů. Když někam vejdu s poníkem, má to skoro vždy velký efekt. Najednou odhodí peřinu a sednou si a personál se jen diví, protože to ta paní prostě normálně nedělá. A například u králíka je úžasné vidět, jak pomáhá na spasmatické ruce. Na začátku je ruka zatuhlá, když tomu dám čas, klient ho hladí sám nebo aspoň se snaží, hýbe rukou. Slepice jsou zase aktivnější a komunikativnější než králíci. Možná právě díky tomu klienty často překvapí a rozpovídají. Jsou úžasné na vzpomínky.

Na vzpomínky?

Většina klientů si vzpomene na dětství na vsi -  jejich babička nebo rodiče měli slepice. A začnou vyprávět o slepicích a bývá to hodně veselé. Klienty překvapuje, že je s nimi slepice v posteli a nechá se hladit. Je to zvláštní, zajímavé a hezké. Říkají, že králíky už znají, protože se v zařízeních poměrně často objevují. Ale slepice je překvapila, jak je vtipná, jak se rozhlíží. Když klovou do prstýnku, tak to klienty většinou rozesměje. A i když je klient opatrnější a netouží po přímém kontaktu, má v případě slepice na co koukat.

Objevují se v zooterapii nějaké nové trendy?

Na tuhle otázku nejsem úplně kompetentní odpovědět. Ale když procházím různými zařízeními, zvířata jsou již jejich běžnou součástí. Na patrech mají klece s andulkami, křečky, mívají rybičky v akváriích. V některých zařízeních chovají slepice. Klienti se o ně mohou starat, mají vajíčka, je to taková životní náplň. Viděla jsem v zařízení třeba i kozy, to bylo taky hezké. Mají program, denní cíl, bývá to docela často, to se mi moc líbí. Na druhou stranu je třeba myslet na to, že umístit jedno morče do malé klícky, aby potěšilo klienty, je sice pěkná myšlenka, ale pohoda zvířete by měla být na prvním místě.

Vy pracujete v nějakém spolku, že ano?

Ano, UROBOROS – Lidé zvířatům, zvířata lidem z.s. Poskytujeme většinou dočasnou péči pro psy, když potřebují rychle změnit majitele nebo se ocitnou bez domova. Nebo pomáháme s umisťováním koček, pomáhali jsme najít domov koním, prasatům miniaturních plemen, ale třeba i drobným hlodavcům. Řada těch zvířat u nás zůstane a pomáhá právě lidem v zařízeních. Věříme, že pomoc zvířatům i lidem je propojená (odtud i náš název). S naší poničkou Polly jezdíme i do školek a škol, kde si povídáme s dětmi a snažíme se jim přiblížit tato úžasná zvířata a péči o ně. Některé děti jsou naprosto uchvácené z možnosti si poníka pohladit, učesat nebo si dokonce vyzkoušet jej vodit na vodítku. Máme za sebou i několik soukromých návštěv s poníkem v domácnostech - například u seniorů, kteří zůstali v péči své rodiny. Takové návštěvy jsou úžasně emotivní a velice mě naplňují. Přála bych si, abychom mohli nosit radost opravdu všem.