Anna Johana Nyklová: „Mám ještě jedno velké přání.“

Více než dvě hodiny cesty vlakem z Prahy, přesun do Centra sociálních služeb Emausy, rozhovor pro Český rozhlas České Budějovice, dvě hodiny vyprávění, autorské čtení, odpovídání na otázky klientů CSS Emausy, malá autogramiáda. To vše v pohodě a  s  úsměvem. Vyzařuje z Vás neskutečná pozitivní energie, jste pohotová, vtipná, přitom nevypadáte unaveně. Jak to děláte, že jste tak pozitivní?

„Všichni máme jen to, co jsme dostali, a nemáme se tedy čím chlubit“. První list Korintským 4,7. Na čteních s mojí první knihou „BABKA ŤAPKA na kraji světa aneb NOVÝ ZÉLAND očima české babičky“ mi moji posluchači za těch osm let, kdy jezdím po vlastech českých a moravských, nesčíslněkrát říkali, že mne obdivují, že jsem měla odvahu vydat se sama v mých 72 letech na takovou cestu, a já jsem odpovídala, že za to nemohu, že mi to bylo dáno.

Mnoho lidí si přeje napsat knihu. Ale chtít psát a něco skutečně napsat, to jsou dvě různé věci. Většina z nás nenapíše fejeton, natož knihu. Jak jste začala psát Vy?

To je přesně a podrobně popsáno v epilogu mé knihy, a přečetla jsem to také v CSS Emausy. Ale uvědomila jsem si, že v mládí, ač nepříliš silná v gramatice, jsem měla nejlepší slohová cvičení, protože jsem je často musela před celou třídou přečíst. Takže tam je už asi ten zárodek schopností ke psaní.

Ale Vy jste se stala zároveň vydavatelkou a distributorkou vlastních knih?

Za totality jsem několik povídek zaslala různým redakcím a vždy mi to vrátili, že se jim to sice moc líbí, že mám ve své tvorbě pokračovat, ale že se to pro jejich časopis nehodí. Když se to stalo už po třetí, tak jsem se naštvala, řekla jsem si, ať mi všichni vlezou na záda, a psala jsem si jen sama pro sebe, páč jsem měla potřebu psát, anžto mi to dělalo radost. Takže jsem si, jak pro první knihu, tak i pro SNĚNÍ peníze vypůjčila a dala sama jako soukromá osoba vytisknout. Když jsem teď sháněla nakladatele pro SNĚNÍ, obeslala jsem asi deset nakladatelů, a jen dva mi odepsali. Jeden rovnou bez vysvětlení napsal, že nemá zájem, a ten druhý mi sdělil, že pokud nejsem mediálně známá osobnost, že se to špatně prodává, takže nemá zájem.

V knize SNĚNÍ BABKY ŤAPKY jsou vlastně příběhy dva. Jeden Váš a druhý příběh naší republiky. Jak Vás napadla tato kombinace?

Kniha tím získala další rozměr. Uvědomila jsem si, že na můj život měla neblahý vliv 2. světová válka a události po osmačtyřicátém roce, kdy musela naše rodina úplně změnit svůj způsob života, tak jsem se rozhodla, že to tam dám. Nakonec je to autobiografie, a ta politika se mne velice dotýkala.

Co Vás v životě nejvíce ovlivnilo – vztah k rodičům, zdravotní problémy, které jste musela překonávat, určité politické události…?

Odpověď je stručná - ANO, ANO, ANO!

Jste velmi pracovitá a aktivní žena. Neměla jste s tím někdy - ve vztahu k mužům - problém?

V mládí jsem se zamilovala do hnusného člověka, který mě obalamutil krásnými řečmi, trvalo to celých šest let (ostatně je to ve SNĚNÍ popsáno), a pak, já jsem v mém mládí nebyla tak aktivní, jako jsem teď. A žádní další obdivovatelé nebyli.

Ve vyprávění jste velmi otevřená. Nebývá zvykem, aby ženy Vaší generace tak otevřeně hovořily o osobních prožitcích. Jak na to reagovaly Vaše dcery a Vaši známí?

Moje rodina se zatím nevyslovila, a jen jedna moje dlouholetá přítelkyně se k mé otevřenosti vyjádřila negativně. Všichni ostatní ale pějí jen samou chválu.

Musela jste vždy překonávat neskutečné množství překážek, ať zdravotních nebo osobních. Neřekla jste si někdy: „Proč právě mně se to děje?“

Veškeré těžkosti, které mě potkávají, beru jako součást mého života. Jen v mládí, kdy jsem trpěla neskutečnými komplexy méněcennosti, jsem si kladla otázku: „Proč já jsem právě já? Proč třeba nejsem Sylva Pospíšilová?, což byla moje kamarádka, ke které jsem vzhlížela...“

Myslíte si, že je život spravedlivý?

Naprosto!!! Každému se všechno vrací, a když se někdo i v minulém životě prohřešil, tak za to v tomto musí nutně pykat, a proto jsem také já měla v mládí ty komplexy.

Jako poměrně mladá žena jste ovdověla, promiňte mi tu troufalost, ale co Vy a muži?

Měla jsem moudrou tchýni a tak vím, že pokud se sexuality (která je mimochodem také každému dána) týče, je prý devatero druhů lidí, a já asi patřím k těm méně aktivním.

Při jednom z našich telefonických rozhovorů jste mi řekla, že teď se cítíte nejšťastnější ve svém životě. Většina starších lidí, které znám, mi říká, že když byli mladí, tak byli šťastní, ale o  stáří nehovoří příliš pozitivně. Proč právě nyní?

Právě proto, že si uvědomuji, jaká trápení jsem po celý život měla, se nyní cítím velice šťastná, i když mám docela velké zdravotní potíže. Ale je mi letos šestaosmdesát, tak co bych chtěla? Vždyť ještě žiju!!! Hlavně k tomu ale přispívá skutečnost, že máme u nás demokracii, i když ne všichni politici a to, co se kolem nás děje, je nám po chuti.

A nakonec se neubráním určitému klišé. Paní Johanko, je otázka, kterou Vám ještě nikdo nikdy nepoložil a Vy byste na ni chtěla odpovědět? A pokud ne, tak jaký sen právě sníte? Jaký si chcete v letošním roce splnit?

Žádná taková otázka neexistuje, PÁČ si říkám: „Už mi je šestaosmdesát, tak na sebe mohu klidně všechno prásknout!“ Mám ještě jedno velké přání - prošmejdit v klidu a v pohodě celou Skandinávii, včetně území za polárním kruhem. Nechci ji profrčet za tři týdny, ale hezky vychutnávat každičké místo, spát v soukromí a hovořit s lidmi o jejich způsobu života tak, jak jsem cestovala po Novém Zélandu. Samozřejmě o tom napíšu „BABKA ŤAPKA ZA POLÁRNÍM KRUHEM“, k tomu ale potřebuji dvě věci - prodat co nejdříve hodně knih, abych mohla splatit dluhy, najít sympatického a spolehlivého řidiče - osamělého seniora s autem, který by mohl a chtěl po dobu šesti až osmi týdnů se mnou tu cestu uskutečnit - náklady napůl. A teď ještě k té Johance. Moje matka hovořila špatně česky, takže na mne jen řvala Hanááá, otec se přizpůsobil a oslovoval mne jen Hano, ale když k nám přišla návštěva, tak mi i několikrát řekl Haničko. Moji známí mi říkali Hanko, ale ve Skupině Katolické Mládeže mně říkali Ančo, což se mi vůbec nelíbilo. Však o tom také píšu. Ale jedna z mých čtenářek, když si ode mne koupila knihu o  Novém Zélandu, mi řekla, když jsme se sblížily: „Já ti budu říkat Johanko!“ A to se mi moc líbí, takže s novými lidmi, se kterými se seznamuji, se představuji jako Johanka, a už hodně lidí mi tak, k mé radosti, říká. Hurá!!!

Děkuji za rozhovor.

Jana Grillová

Anna Johana Nyklová (86)

Spisovatelka Anna Johana Nyklová je ve svých 86 letech velice vitální a umí se radovat ze života. Cvičila jógu, lyžovala, závodně hrála basketbal. Vyučila se prodavačkou a tvrdě pracovala, aby se postarala o rodinu: ve 45 letech ovdověla, pečovala o děti a do 94 let i o manželovu maminku, kterou dochovala. Psát začala až v padesáti letech. První knihu „BABKA ŤAPKA na kraji světa“ při svých autorských čteních rozprodala. V knize „SNĚNÍ BABKY ŤAPKY“ mapuje vlastní život od útlého dětství do osmdesátého roku života. Knihy si sama vydává i distribuuje. Její životní optimismus je velmi nakažlivý a rozsvítí všechna místa, kam přijede.