„Celý můj život vlastně kdysi ovlivnila babička.“

Jít si za svým dětským snem se asi nepodaří každému.

Původně jsem sice chtěla být baletkou, ale touhu stát se archeoložkou jsem v sobě měla od páté třídy. Nebylo to jednoduché. Po studiu gymnázia jsem si musela počkat ještě asi čtyři roky, než jsem nastoupila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Neměla jsem totiž ten správný rodinný politický profil. Na druhé straně jsem si zase vyzkoušela práci v pekárně, kde dnes stojí obchodní centrum IGY. Na lince jsem rozmazávala mák do špiček a mohla být při tom součástí úžasně obohacujících diskusí. Pracovali tam totiž lidé, kteří kvůli svým politickým názorům nikde jinde práci nesehnali. Pak jsem byla na různých pozicích v českobudějovické nemocnici, od uklízečky až po administrativu, a nakonec mi to přijetí na archeologii díky ministerskému odvolání vyšlo.

Říká se, že nic není náhoda. Tehdy vás studovalo v ročníku celkem osm a Vy jste si hned vybrala životního partnera.

Je pravda, že my jsme se seznámili už při přijímacích zkouškách, protože jsem si od něho půjčila noviny. Pak jsme spolu bydleli i na koleji, a protože jsme měli shodné názory na archeologii, politiku i život, tak jsme se nakonec v roce 1993 vzali. On, Slovák, za mnou přišel do Českých Budějovic a nastoupili jsme do Památkového ústavu. Tehdy archeologové sídlili v bývalém morovém špitálku, kde byly malé kanceláře s otevřenými dveřmi, a kolegové si mysleli, že se stále hádáme. Ne, to jsme si jen vyměňovali rozdílné názory na naši práci.

Vy se věnujete průzkumům hrobů ze středověku a raného novověku. Někdo by řekl, že je to morbidní téma. Navíc okolo sebe máte rozložené v kanceláři papíry, protože Vaše dizertační práce je právě o pohřebních rituálech.

Víte, my dnes tak trochu vytlačujeme smrt z našich myslí, a když někdo zemře, tak je to pro jeho okolí opravdu stresující okamžik. Ve středověku tomu ale tak nebylo. Ti lidé žili s vědomím, že smrt přijde, a chtěli, aby byla dobrá. Prostě to brali jako přerod ze života do království nebeského. Nebo také měli strach, že přijdou do pekla. Je zajímavé sledovat, že až někdy počátkem 18. století si lidé třeba do testamentů dávali, že chtějí být pohřbeni se svou rodinou. To v raném středověku nebylo. Ani to místo nebylo vlastně označeno. To se dělo právě až v raném novověku. My ale dnes i u těch dávných nálezů dokážeme určit, jakou chorobou ten člověk trpěl, jakou měl stravu, jestli těžce pracoval. Ale bohužel nevíme, kdo to je, jak se jmenoval.

Měla jste profesně obrovské štěstí, že jste byla u zajímavých nálezů a také pohledů do opravdu dávné minulosti. Dokonce jste mohli nahlédnout do krypty Vyšebrodského kláštera, kde měl být pohřben Petr Vok.

Musím poděkovat Vyšebrodskému klášteru, který nám to nahlédnutí speciální kamerou umožnil. My jsme nejprve tu hrobku museli najít a přesně ji vyměřit. Těžko jsme mohli vyvrtat v podlaze deset otvorů. Nakonec se opravdu podařilo dutinu zaměřit a poprvé díky té kameře nahlédnout do míst, která byla od smrti Petra Voka uzavřena.

Nahlížení do minulosti je pro nás laiky zvláštní. Jaký je to pocit pro archeologa?

Vzhledem k tomu, že Rožmberkové byli hodně známý rod, tak jsme ho znali z písemných pramenů. Ve chvíli, kdy se na ně začnete dívat jako na lidi, kteří zemřeli a byli pochováni v hrobce, najednou k nim získáváte úplně jiný vztah. Je to trochu podobné, jako když mi prošly rukama kosti budějovických měšťanů a lidí, kteří byli pochováni na budějovickém Piaristickém náměstí nebo tady u svatého Mikuláše. Najednou se prostě začnete dívat na historii těch míst úplně jinak, než když ji znáte jen z těch písemných pramenů. A to je ten případ, kdy nám ti dávno pochovaní lidé najednou začnou být víc blízcí.

Podzemí českobudějovického Piaristického náměstí se Vám otevřelo dokonce několikrát.

Ano, třikrát. Když se kompletně opravovalo v roce 1993 až 94, kdy u toho byli kolega Militký i můj manžel. Tenkrát vyzvedli zhruba tři stovky hrobů někdy z 13. století a snad i ještě před založením města. Já už jsem potom dělala archeologické výzkumy v letech 2016 až 2017, kdy se instalovaly podzemní kontejnery a do pivnic Solnice se přiváděly trubky, kterým jsme pracovně říkali pivovod. Našli jsme tam množství jednotlivých pohřbů a také jsme zachytili okraj hromadného hrobu někdy z poloviny 17. století. Vlastně se vztahoval k tehdejší morové epidemii.

Pak se ale objevila šance, že jste narazili na hrobku Jindřicha Libraria, což byl první převor dominikánského kláštera a také i zpovědník Přemysla Otakara II., zakladatele Českých Budějovic.

Skutečně na krabičce, kde byly kosti uloženy, se objevilo jeho jméno. Bohužel to se nepotvrdilo, ale při druhé fázi výzkumu, která se teprve bude prezentovat, se našlo několik jedinců, kteří byli pohřbeni v době založení města, a je tam i jeden pohřeb, který by se dal přiřknout Jindřichu Librariovi. Takže se nechme překvapit. Archeologické výzkumy jsou totiž mimo jiné důležité tím, že přinesou nové poznání o tom konkrétním místě.

Objevitelé pyramid v mnoha případech neměli štěstí v dalším životě. Prostě nepřežili. Nemáte strach?

Strach sice nemám, ale pověsti jsou různé. Říkalo se, že kdo nějak poruší klid Rožmberků, do roka zemře. Nedestruktivní výzkum té hrobky jsme začali před patnácti lety a dodnes jsme všichni naživu. Taky se tradovalo, že Rožmberkové v hrobce sedí na trůnu a kralují dál. Asi i tohle byl takový barokní výmysl Bohuslava Balbína, který měl možná odradit lidi, aby se nesnažili do hrobky dostat. Naopak, já mám pocit, že nám v tom objevování tajů jejich hrobky Rožmberkové fandí.

Když bylo v minulosti člověku padesát, tak už to byl vlastně stařec nad hrobem.

To je pravda. Ve středověku to byl pro muže věk hodně vysoký. Mnohé ženy se ho nedožily vůbec, protože umíraly často při porodech. Dokonce bych řekla, že tam se o průměrném věku hovoří jen do pětatřiceti let. A pokud bylo někomu třeba šedesát, tak to byl kmet, k němuž všichni chodili pro rady.

Když archeolog nahlédne do neprobádaného podzemí, může se dočkat nějakého překvapení?

Přiznám se, že mě asi nejvíc překvapilo, že když jsem poprvé vstoupila do podzemí v katedrálním kostele sv. Mikuláše, tak to bylo velice zvláštní. Hlavní krypta pod presbytářem poskytovala možnost stát vzpřímeně a bylo tam několik sloupů v zaklenutém prostoru. A těch asi padesát pohřbů nebylo v rakvích, ale na pohřebních prknech. Dalším překvapením bylo nahlédnutí do rožmberské hrobky ve vyšebrodském klášteře. Ovlivněni Bohuslavem Balbínem jsme čekali honosnější prostor i rakve a více sarkofágů. Dokonce jsme váhali, jestli jsme opravdu v té hrobce. Ale byl to ten prostor, který popisoval už rožmberský kronikář Václav Březan. Prostě takový sklípek.

Při archeologických výzkumech jste našli spoustu kostí. To znamená, že je prozkoumáte a pak vrátíte zpátky, a třeba na Piaristickém náměstí teď na nich stojí Solnice?

V žádném případě. Většinou ten archeologický materiál, pokud to jde, vyzvedneme a po všech analýzách a prozkoumání antropologem je znovu pohřbíme. Třeba ostatky od kostela sv. Mikuláše jsme pohřbili dohromady ve spolupráci s děkanstvím a pan děkan Mareš půdu na Staroměstském hřbitově U Trojice předtím vysvětil.

Předpokládám, že k Vaší pracovní výbavě nepatří jen ono archeologické kladívko…

Velmi důležité jsou holínky, protože staví se v létě i v zimě a archeologové před začátkem těch staveb místo nejprve prozkoumají. Výhodou je, že dnes už máme k ruce techniky a v létě také brigádníky nebo studenty, kteří se chtějí něčemu přiučit. Ale my musíme být přítomni rovněž. Odkrývají se jednotlivé vrstvy a vy musíte být u toho, abyste věděli, co kam patří. Nalezená keramika, mince a další nálezy. Vše se převeze do Jihočeského muzea do depozitářů nebo konzervátorských dílen k ošetření, případně ke slepení keramických zlomků… Pak se musí napsat nálezová zpráva, která je rovněž nesmírně důležitá.

Vy ale kromě nahlížení do dávné minulosti musíte žít i přítomností, k níž patří návštěvy maminky v Domově pro seniory.

To je pro mě velmi citlivé téma. Oba s manželem máme časově náročnou profesi a nebylo prakticky možné, abychom mamince zajistili náležitou péči v domácím prostředí. Ona je sice fyzicky zdravá, ale podepisuje se na ní vysoký věk s tím, že potřebuje stálou péči. To se podařilo skloubit v tomto českobudějovickém domově Máj. Kdybychom jí teď řekli, že se o ni budeme starat doma, tak by už řekla, že nechce. Cítím při denních návštěvách, že je tam opravdu spokojená.

Máte ještě nějaký svůj velký sen?

Jasně. Přece najít ten Attilův hrob.

Děkuji za rozhovor.

Mirka Nezvalová

Mýma očima

Usměvavá štíhlá blondýnka má v kanceláři fotografii s nynějším papežem, kdy se s ním potkala spolu s českobudějovickou delegací ve Vatikánu. Zážitek přirovnává k momentu, kdy poprvé prostřednicím kamery nahlédli do hrobky Petra Voka. Netají se tím, že ji baví cestování, domluví se španělsky a anglicky, ale nejvíc ji nabíjí centrum Českých Budějovic. I proto se sem s mužem do jednoho z historických domů nedávno přestěhovali.

Zuzana Thomová

Narodila se v roce 1966 v Pelhřimově a vyrůstala v Českých Budějovicích. Zde také navštěvovala gymnázium, v roce 1992 absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor archeologie. Pracovala jako archeolog v Památkovém ústavu a v Jihočeském muzeu, kde působí i v současnosti. Je autorkou a spoluautorkou řady výstav, odborných publikací a monografií. Specializuje se na pohřební ritus ve středověku a novověku. Ve městě realizovala celou řadu záchranných archeologických výzkumů, podílela se na průzkumu Rožmberské hrobky ve Vyšším Brodě a na průzkumu ostatků svatých. Je vdaná, manžel je také archeolog, který se v současné době věnuje politice.