„Cestování je moje droga.“

Kde se vzala v malé Hance touha psát?

Nevím, asi mi byla dána do kolébky, protože knihy mne fascinovaly a přitahovaly odmalička. Prý už jako malinká jsem chodila po domě, kde jsme bydleli, a nutila lidi, aby mi četli – všechno, třeba i tiráž. Byla jsem jako houba, všechno jsem chtěla nasát. Ve psaní mne pak podporovali učitelé na základní škole. Nasměrovali moje první pokusy do tehdejších dětských časopisů a novin, moje slohové práce se četly i v jiných třídách, moje básničky se přednášely na školních besídkách a podobně.

Co Vás v dětství nejvíce ovlivnilo?

Myslím, že právě četba, knihy a jejich autoři. Vypisovala jsem si pasáže a citáty, ztotožňovala se s některými knižními hrdiny. Toužila jsem po jejich prožitcích.

20 let jste měla díky svým občanským postojům po roce 1968 zákaz činnosti v kultuře. Co jste dělala?

V době nástupu konsolidace mi sice byla dána možnost prohlásit svůj tehdejší postoj za mladické pomýlení, vyslovit se souhlasně ke vstupu spojeneckých vojsk a podepsat Slovo do vlastních řad. Ale když jsem odmítla, musela jsem odejít z plzeňské redakce, kde jsem tehdy fungovala, a nesehnala jsem žádnou práci. Nakonec jsem se vrátila zpět do Českých Budějovic i se svým mužem. Tady jsem pak začínala jako vykupovačka lahví, rodavačka, pak jsem osmnáct let pracovala jako reklamní textařka a krátkou dobu jako inspektorka v Klenotech… V té době jsem své psaní uplatňovala sem tam v tuzemském samizdatu, v užším kruhu mezi přáteli, u trampských ohňů, jeden kamarád mi udělal několik knížek z mých strojopisů.

Co Vám ta doba vzala/dala?

Vzala mi šanci na uplatnění v žurnalistice, literatuře a kulturním světě vůbec, možnost vycestovat mimo socialistický blok, dokonce ani do tehdejšího Ruska mne nepustili, moje děti měly problémy dostat se na studia… Na druhou stranu jsem poznala spoustu úžasných lidí a báječných společenství. Strašně moc mi pomohl tramping - byla to taková moje zeď k opření, můj azyl při útěcích ze všednosti, jistota kamarádství. Spousta mých kamarádů emigrovala, a tak mám přátele po celém světě, což nezměnily ani vzdálenosti mezi námi, ani plynoucí čas.

Ohlížíte se zpět?

Čím jsem starší, tím jsou tendence ohlížet se do minulosti silnější, zejména pak mezi vrstevníky. Myslím, že určité nostalgii v tomhle směru podléhá většina lidí, kteří mají už něco za sebou. Dost často je to i námětem mých ranních sloupků v českobudějovickém rozhlasu.

V roce 1990 jste se vrátila k novinářské práci. Jaký to byl návrat?

Strašně jsem toužila vrátit se k novinařině, ke psaní… Po té dvacetileté pauze jsem se vrhala do psaní nejen na postu stálé redaktorky, ale i pro všechny možné tehdy vznikající časopisy a noviny. Tenkrát ještě nebyl internet, takže se příspěvky psané na stroji posílaly poštou, zprávy se diktovaly telefonicky… Bylo to hodně hektické a náročné, ale uspokojovalo to můj tehdejší hlad po novinářské práci.

Je za Vámi neskutečné množství práce. Před rokem jste obdržela od Jihočeského klubu Obce spisovatelů Číši Petra Voka (ocenění Jihočeského klubu Obce spisovatelů literátům z jižních Čech, za nimiž zůstává čitelná stopa jejich písemného díla). Jaký jste měla pocit při přebírání tohoto ocenění?

Mám sice doma řadu trofejí z různých literárních soutěží, ale Číše Petra Voka je pro mne asi oceněním nejvyšším, protože je udělována za celé dosavadní dílo. A do toho patřily i dlouhé roky na postu předsedkyně Jihočeského klubu Obce spisovatelů, kterému jsem věnovala hodně času, práce a úsilí.

Co Vám dává cestování?

Cestování je moje droga. Už jako dítě jsem nesmírně toužila po cizích zemích, po nevšedních zážitcích a poznání. Od patnácti let, sotva zaschl inkoust v mé čerstvě vydané občance, jsem vyrážela na trampy - byl to pro mne alespoň na chvíli pocit svobody, volnosti a romantiky…

Tohle společenství nebylo a není nijak centrálně organizované, má naprosto jiné vazby a vztahy, neformální, ale spolehlivou sounáležitost. Projela jsem s báglem a většinou stopem republiku, dostupné země socialistického bloku a hned, když v listopadu 89 byly otevřené hranice, tak západní evropské země. S kamarádkou jsem se pak vydala i za oceán – do Ameriky, Kanady, Austrálie… a následovaly i země exotické. Odvážela jsem si vždycky spoustu dojmů a zážitků, zákonitě tedy i námětů pro články, cestopisné seriály, knížky a v neposlední řadě i besedy pro veřejnost.

Jak Vás cestování ovlivňuje v pohledu na dění u nás doma?

Je pravda, že jako návštěvník cizí země vidíte a registrujete věci a situace, které si místní prostě neuvědomují a považují je za samozřejmé. A právě díky takovému pohledu se po návratu domů dívám na své okolí jinak, objevuji a srovnávám. Musím ale zdůraznit, že mi pak o to silněji dochází, jak je ta naše malá zemička krásná a jak moc pro mne znamená. Jeden můj kolega tvrdí, že než Bůh stvořil Zemi, udělal si malou maketu se všemi krásami, a tou je naše země. Jen na to moře, bohužel, zapomněl…

Jaká země, kterou jste navštívila, Vás vzala nejvíce za srdce?

V tomhle případě asi nedovedu odpovědět jednoznačně, vybrat jen jednu jedinou zemi... V počátku, začátkem 90. let, mne ohromně vzala Austrálie – jiný svět, jiný styl života, exotická příroda, domorodá kultura… Nadchla mne i příroda Kanady, později se k tomuto výčtu přidružily Bolívie a Peru, Thajsko, silně na mne zapůsobilo Jordánsko, Indie, Indonésie…

Tématem tohoto čísla Ledax NOVIN je „Věk je jen číslo.“ Co Vy na to?

Na každého stáří doléhá jinak. Mám třeba kamaráda, který v téměř devadesáti jezdí na vandry, spí pod širákem.

Samozřejmě, že limitujícím prvkem je zdraví a fyzická kondice. Ale také způsob myšlení. Důležité je mít i koníčka, zálibu, zájmy, které naplňují člověku život. Podle klasika je věk stavem mysli. Moje vnoučata se mi smějí, když o svých vrstevnících mluvím jako o holkách a klucích, ale stejně tak se i cítím, dokud se ovšem nepodívám do zrcadla, anebo se neozývají bolavá záda a kyčle.

Co může společnost udělat pro zmírnění dopadů na stáří?

I ve stáří se dá žít plnohodnotný život. Podle mne řešením není izolace, ale naopak integrace mezi různé věkové skupiny. Zjišťuji v řadách svých vrstevníků, že v posledních letech stále víc stojí o pravidelná setkání, o aktivní dění a o možnost ještě se nějak na něm podílet. A to je právě parketa, na které může společnost, kromě sociálního zabezpečení, účinně pomoci. Nadchly mne například různé kluby a společenská zařízení pro seniory se spoustou výhod, jaké mají v Austrálii, Kanadě, na Aljašce… A musím konstatovat, že v poslední době se tento trend začíná rozvíjet i u nás.

Na co se právě těšíte?

Těším se na léto, na toulky přírodou a setkání s kamarády, zejména na návštěvy ze zahraničí, ze zámoří, na koncerty, divadla, filmy, nové knihy, na podzimní cestu do Mexika a do Texasu na světový trampský potlach, na každý nový den - a záleží na mně samotné, jaký si ho udělám.

Děkuji za rozhovor.

Jana Grillová

Hanka Hosnedlová (1947)

Publicistka, novinářka, spisovatelka, cestovatelka, dlouholetá předsedkyně Jihočeského klubu Obce spisovatelů, členka Syndikátu novinářů ČR, držitelka ocenění Číše Petra Voka, vyznavačka trampingu. Pochází z Č. Budějovic, kde s výjimkou pětileté novinářské epizody v Plzni prožila svůj dosavadní život. Za totality publikovala v samizdatu. Po roce 1989 se vrátila k žurnalistice a v současnosti pracuje jako novinářka a publicistka na volné noze. Píše články, knihy, pořádá besedy a přednášky, moderuje.