Důležité je mít radost i z každodenních maličkostí

Jste optimistka nebo pesimistka? Ne tedy ve smyslu se pořád usmívat, spíš mě zajímá Váš celkový pohled na život a na svět kolem nás.

Pokud to bereme takto, jsem optimista. Věřím, že si lidé chtějí pomáhat, že když se člověk snaží, tak se dílo s Boží pomocí podaří. Že když je hůře, bude zase lépe. Že je dobře zasmát se, jak to jen jde, protože úsměv pomáhá a smích prý prodlužuje život.

Přijde mi, že optimista se musí mít zákonitě lépe než pesimista… Vím, že je to hodně zjednodušené, ale jde to takto paušalizovat?

Nevím,  jestli  se  dá  otázka  položit  takto. Pravda  je,  že  někdy  nějaký  člověk  vstoupí do místnosti a Vy si říkáte, že   je to, jakoby  s  ním   vyšlo  sluníčko  a  někdy  vstoupí do  místnosti  někdo  jiný  a  Vy  cítíte  dusno a tíži. Ale to záleží na mnoha okolnostech. Většina lidí by asi  řekla, že s optimistou se bude žít lépe, než s pesimistou. Při výběru partnera pak například platí, že se berou lidé navzájem  podobní  si  v  určitých  charakteristikách a jedna  z  nich je  právě  pesimismus-optimismus. Alespoň tak to vnímám ze svých zkušeností z rodinné terapie.

Mám-li se lépe nebo hůře, abych se vyjádřila přímo k Vaší otázce, to možná záleží spíš na tom, jestli a jak se učím rozlišovat věci, které mě  obklopují a potkávají na ty, které mohu a nemohu ovlivnit. A využívat síly k  ovlivňování těch prvních věcí.

Myslíte si, že pokud je někdo rozený pesimista, že se svou vůlí, případně tréninkem může naučit myslet pozitivně? Eventuálně jak?

Obecně se dá říci, že každý jsme určitý typ osobnosti,  pesimismus  bychom  asi  připsali melancholikovi,  ale  žádný  typ  není  „čistý“ a   každý  má svá plus a svá mínus. Důležité je, jak se cítím a jestli s tím chci něco udělat. Jestli mě to trápí, mohu to chtít změnit. Netrápí-li mě to, nechám to tak.  Na to jsou v psychoterapii různá cvičení, např. dekonstrukce přesvědčení, přeznačkování, tzn. učit se věci vidět opačně. A prospívá to.

Provozujete  psychoterapeutickou  praxi. Jakou roli hraje pozitivní myšlení ve Vaší psychoterapii – v terapii Vašich klientů?

Velkou,  ale  nepoužívám  termín  „pozitivní myšlení,“  připadá  mi  poněkud  nadužívaný. Myslím,  že  jde  o  hledání  porozumění.  Učit se  hledat  laskavé  vysvětlení  a  porozumění chování lidí, věcem, které mě obklopují, událostem, které se dějí. Věci jsou často jiné, než se zdají býti.  Události dostávají význam postupně. Krátkodobě je to špatné, ale dlouhodobě? Věci, které při prvním pohledu vypadají nedůležité, jsou často důležité a naopak. Událost, kterou prožívám jako těžkou životní zkoušku, která je mi nepříjemná, zpětně často  hodnotím  i  jako  určitý  přínos.  Třeba jako nové poznatky, dobrý trénink a velkou vzpruhu do nějaké jiné životní oblasti. Někdy i životní období,  které vypadá jako nedůležité, je důležité a naopak. Je to zase otázka přijetí…

I v případě životní krize, je důležité učit se přijímat věci, které přicházejí. Říká se, že přijetí krize je první krok, teprve přijmu-li krizi, mohu ji začít řešit. Některé tragédie jsou dokonce   nevratné, ztráta blízké osoby, ztráta zdraví,  člověk nemůže ten problém vyřešit, musí se ho učit přijmout a adaptovat se na novou realitu. Je  dobré si říci: „Co znamená ta událost, zkouška, krize, která mě postihla? Co to znamená pro mne? Jaká je to pro mne výzva, jaký životní úkol?“ A to jsme se již ocitli na poli logoterapie, jejímž ústředním tématem je hledání životního smyslu v situaci, kdy si člověk připadá vykořeněn. Říká například:

„Nic  nemá  cenu,  všechno  jsem  ztratil,  nemám pro co žít.“ Důležitým cílem je pomoci mu najít nový smysl života, sílu žít. Každý potřebuje najít ten svůj smysl. Například věřící člověk může hledat podporu ve víře.

Jedno z témat, které ve Vaší praxi řešíte, jsou psychosomatické obtíže. Jak Vy vnímáte  souvislosti  tělesného  a  psychického?

Léčit  tělesnou  nemoc  je  úloha  medicíny, v návaznosti na péči lékařskou pak nastupuje podpůrná psychoterapeutické péče. Myslím, že tak to má být. Proto každého klienta, který mě navštíví a stěžuje si na nějakou potíž, kterou označuje za psychickou a která se, zase podle něj, nějak projevuje tělesně, například nejí, špatně spí, má bolesti hlavy, deprese, povzbuzuji k tomu, aby napřed navštívil svého lékaře, eventuálně další specialisty, aby se zjistilo, zda  tyto symptomy nesouvisí s nějakou chorobou  (v zdravém těle zdravý duch). Pak v návaznosti pečuji podpůrně psychoterapeuticky.

Zároveň platí, že každá nemoc je ovlivněna psychikou,  na  každém  onemocnění  se  určitou měrou podílejí jak somatické, tak psychické faktory.

Je známo, že při léčení různě závažných onemocnění  je  velmi  důležité  pozitivní myšlení, víra v uzdravení.   Jaký byste mi poradila postup např. v situaci, kdy potřebuji motivovat těžce nemocného člena rodiny, který psychicky „podlehl“ špatné diagnóze a je odevzdaný a pesimistický? Nejde  odpovědět jednou větou, je to velké a těžké téma. Provázet ho, naslouchat mu, sdílet  to je nejdůležitější. Je zapotřebí uvědomit si a přijmout i svou bezmoc nemohu to zařídit. Ohromný význam má pomoci mu hledat smysl proč má žít. Nepomůže tvrdit, že to bude výborné. Podporou  pro nemocného člověka, i pro příbuzného nemocného, může být také rozhovor s odborníkem, eventuálně  s knězem nebo četba literatury.

Máte Vy osobně recept na pozitivní myšlení dobrou mysl?

Recept, tak jak ho chápeme v klasickém pojetí,  nemám.  Za  důležité  pokládám  dělat smysluplné věci a dělat je dobře, jak nejlépe to   dovedu.   Pomáhat  druhým,  potřebují-li pomoc a dovedu-li to.   Důležité je také jíst, spát, pracovat a odpočívat a umět se radovat i z maličkostí. Výzkumy opakovaně zjišťují, že pocit dobrého života nesouvisí ani s bohatstvím, někdy dokonce ani se zdravím. Někdy chudý nemocný“ je spokojenější a šťastnější než „bohatý zdravý“.

Recept tedy nemám, nicméně pokládám za důležité následující:

PÉČE o zdraví.

HARMONIE být v souladu sám se sebou. PŘIJETÍ umět přijímat věci, které mě omezují. OCEŇOVÁNÍ oceňovat co mám, ne hořekovat nad tím, co nemám.

RADOST i z maličkostí všedního dne.

Mít SMYSL života.