Iveta Toušlová: „Mám ráda nové výzvy.“

To se musíš zeptat ostatních. Já jsem lidi nikdy vést nechtěla, ale přihodilo se to nějak samo. Už jako malá jsem si vymýšlela různé aktivity, které bavily i ostatní děti, takže se ke mně přidávaly… V práci jsem si pak pro změnu vymyslela všechny ty své televizní projekty. Nejprve jsem je chtěla jen supervizovat a jejich realizaci na někoho delegovat, jenže to nešlo. Byla to chybná úvaha. Ukázalo se totiž, že se mé a jejich představy diametrálně lišily a trápili bychom se všichni. Takže jsem musela otěže do rukou převzít sama. Ale upřímně se musím přiznat, že vést lidi je na celé mé práci asi to nejtěžší. Navíc v umělecké branži, kde ega hrají velmi výraznou roli.

Lvi prý mají i organizační a diplomatický talent, umí se rychle rozhodovat. Ty jsi jako čerstvá vysokoškolačka zamířila z Vimperka do Německa, a dokonce jsi tam čepovala i pivo.

Bylo to záhy po pádu železné opony. Dva roky jsem tam pracovala jako servírka. Chtěla jsem se postavit na vlastní nohy, vydělat si nějaké peníze a tím se i finančně osamostatnit. A hlavně zažít si na vlastní kůži ten jiný svět tam venku. Ne jako turistka z okna auta či autobusu, ale pěkně natvrdo. A to se stalo. Nebyl to tehdy žádný med. Dívali se tam na nás jako na bytosti z jiné planety, lidi druhé kategorie, byť jsme byli vzdělanější než oni. Ale s novým systémem jsme zkušenosti neměli. Majitelka té restaurace mi jednou řekla: „Iveto, kapitalismus je v mnohém dost brutální, člověk musí být velmi flexibilní, aby uspěl.“ Měla pravdu. Až po pár letech jsem pochopila smysl jejího sdělení. A tou flexibilitou se snažím řídit pořád. My jsme byli z minulého režimu zvyklí být v mnohém vedeni za ručičky, byť ne dobrovolně. Proto se taky řada lidí v novém zřízení ztratila.

Vím, že jsi chtěla být herečkou. Tuhle cestu jsi ale musela opustit kvůli zdravotním problémům. Jako správná lvice podle horoskopu nedáváš okolí nikdy najevo slabost ani potřebu soucitu. Řídíš se tedy heslem, že co Tě nezabije, to Tě posílí?

Tak jednoduché to není. Když se mi něco přihodí, tak se samozřejmě trápím. Asi jako každý. Měla jsem ve svém životě spoustu náročných amplitud. Třeba když mi bylo 18 let, maminka se pokusila o sebevraždu a mně se dočista zhroutil svět. Bylo to období temna, ze kterého jsem se vyhrabávala několik let… Ale s odstupem času musím říct, že právě v krizových situacích jsem se tak nějak zocelila, takže prý, očima jiných, vydržím poměrně dost. Ale taky se zkouším i v těžších chvílích přeladit na to hezké kolem nás. Hledám pozitivní vjemy i lidi. Jak to zpívá Peter Nagy? „Poďme sa zachrániť, v sebe máš ten protijed, nevysyp si z dlaní vlastný svet…“ A o to jsem se vždycky nějak podvědomě snažila, i když mi zrovna nebylo do zpěvu.

Prošla jsi redakcí Jihočeských listů, rádia Faktor, byla jsi krajskou redaktorkou České televize a najednou jsi usedla do moderátorského křesla hlavní zpravodajské relace Události. Měla jsi trému?

Obrovskou. Já jsem totiž zprávy jako takové nikdy nemoderovala, jen Studio 6, což je de facto ranní magazín. A nanečisto jsem si to zkusila jen jednou. Prostě mě tenkrát hodili do vody a řekli: „Plav.“ Sice jsem se neutopila, ale tak nějak jsem se „cákala“ u břehu. Vlastně si dnes říkám, že jsem byla docela statečná, když jsem na nabídku moderovat Události bez zkušeností kývla. Nějaký čas trvalo, než jsem si našla tu správnou polohu, vizáž a hlavně sebejistotu, o níž jsem se mohla i v kolizních situacích opřít. A že jich během přímých přenosů je nepočítaně. Někde jsem se dokonce dočetla, že moderátoři živého vysílání jsou, vedle navigátorů letového provozu a zubařů, kvůli míře prožívaného stresu nejohroženější skupinou. Tahle práce rozhodně není o klidu a pohodě…

13. komnata, Gejzír, Toulavá kamera. To všechno jsou Tvoje velmi úspěšné projekty, které jsi musela prosadit. Který z nich je nejbližší Tvému srdci?

Všechny. Krásně se doplňují. Toulavka je o duši naší země a národa. O zdejší nádherné přírodě, kulturním dědictví po předcích a našich tradicích. Gejzír je o šikovných lidech dneška, kteří něco dokázali a mění náš svět. A 13. komnata je pro změnu o lidské duši. Baví mě poznávat nové věci a rozšiřovat si obzory, i díky nim se sama pořád učím a posouvám. A platí to i o  sebepoznávání, k němuž vede třeba právě 13. komnata… Mnohdy si až díky zkušenostem druhých dokážeme odpovědět na své vlastní otázky.

Je dobré mít kolem sebe lidi, kteří nás v životě mohou ovlivnit. Stanou se naším přístavem, skálou, nebo jen obrovskou náručí plnou pochopení. Máš takové kolem sebe i Ty?

Samozřejmě. Nejsem vlk samotář. Mám dokonce pořád stejné kamarády z dětství. Pravidelně se scházíme, probereme život a hlavně víme, že se v případě potřeby na sebe můžeme obrátit a požádat o pomoc. Pro mě je tahle kotva nesmírně důležitá.

Neměla jsi to v životě jednoduché. Nevyšly Ti úplně některé partnerské vztahy, například s Jiřím Janečkem, tehdejším generálním ředitelem České televize. Nestala ses ani maminkou. Možná je to bolestivá otázka, ale jak to vnímáš dnes, s odstupem času?

Moje sestra se narodila za dramatických okolností. Přežila, ale jako dítě pak hodně stonala a maminka následně začala trpět těžkými depresemi. A já jsem si to v té své pubertální hlavičce vyložila tak, že dítě rovná se problém. Takže jsem mateřství oddalovala a oddalovala.  A když jsem připustila, že je čas, rozešla jsem se pro změnu se svým partnerem. Trvalo mi dlouho, než jsem ve vztahu zkusila žít znovu, a s rodičovstvím už to prostě nevyšlo. Pak se narodily děti sestře a já zase zblízka viděla, co všechno potřebují, co péče o ně obnáší, jaký je to výdej energie, kterou prostě s přibývajícím věkem už nemáte. Takže jsem si řekla, že než být třeba špatnou mámou, radši budu plnohodnotnou a dobrou tetou. Prostě to tak mělo být.

Vím, že Tvoje práce je pro Tebe vším, ale dokážeš si najít čas nejen na odpočinek, ale i na relaxaci? 

Není ho moc, ale snažím se ho využívat naplno. Ráda cestuji, navštěvuji památky, chodím do kina, do divadla, do přírody, čtu si a miluji čas strávený se synovcem a neteří. Zbožňuji jejich energii, zvídavost, kreativitu. Vymýšlím jim nejrůznější kvízy, hádanky, bojovky, tvoříme spolu, malujeme, hrajeme divadlo… Jejich dětský fantazijní svět mě baví a nabíjí. Zkrátka je to takový pozitivní doping a má pravá hemisféra díky němu doslova čaruje. Dokonce jsem začala přemýšlet o tom, že bych mohla pro děti vytvořit nějaké televizní projekty. Tak uvidíme. Ostatně knížku Malou Toulavku už jsme s Josefem Maršálem a Martinem Poláčkem napsali a u capartů úspěch má.

Dokážeš zapomenout na práci, vypnout mobil?

Někdy je to dřina, ale dovedu to. Pomáhá mi cvičení a ráda taky plavu. Pohyb je pro mě nejúčinnější antidepresivum. Kolikrát končíme natáčení pozdě večer a moji kolegové vyzvídají, jestli jdu ještě do fitka nebo do bazénu, a já jen horlivě přikyvuji. Skvěle se tam totiž odreaguji. Když si dám pořádné do těla, vyčistím si hlavu a ta pak přijde na jiné myšlenky. Je to vynikající ventil nahromaděného pracovního stresu. Ostatně už starověcí čínští lékaři tvrdili, že tajemství zdravé lidské mysli tkví v nohách člověka. Myslím, že na tom něco je. Přitom mi hromadné pocení bylo dlouho proti srsti. Ale postupně jsem přišla na chuť i oněm zavrhovaným strojům alias mučicím nástrojům. A pak ještě ráda utíkám do přírody. V době covidové jsem se vrátila k dlouhým procházkám. Denně jsem ušla třeba i 12 kilometrů a často sama. Už rozumím duši poustevníka. Jen v klidu a samotě má člověk šanci uslyšet svůj vnitřní hlas a možná se dotknout jakési vyšší podstaty našeho bytí.

Umíš žít právě teď, nebo čekáš, až bude nějaká vhodná chvíle, volný čas nebo příležitost?

Říká se, že chcete-li rozesmát Boha, vyprávějte mu o svých plánech. Takže já raději na příliš dlouho neplánuji a nechci na hezké věci a příjemné chvíle moc čekat. Možná je to žít tady a teď, být bdělý v přítomném okamžiku klíčem ke všemu. Jsme podivně uspěchaná civilizace. Sedíme třeba s někým v kavárně, ale už přemýšlíme o tom, co nás čeká pak. Takže si neužijeme ani dobré kafe, ani toho člověka, ani onu chvíli. Nešvarem dnešní doby je, že trochu utíkáme sami před sebou. Pořád se honíme, buď za prací, nebo za zážitky. Neprožíváme, ale zažíváme.

Říká se sice, že věk je jen číslo, ale bohužel s ním musíme všichni na pomyslné životní kalkulačce počítat. Jak Ty osobně vnímáš stáří a máš už někde v hlavě představu, co budeš dělat, až ten čas nadejde?

Zatím to příliš neřeším. Spíš mě můj věk baví, protože zkušenosti, které ruku v ruce s ním přicházejí, jsou k nezaplacení. Pravda, kdybych jich nabyla o pár desítek let dřív, asi bych je dokázala lépe využít a možná se k řadě situací postavila jinak. Ale věci jsou asi tak, jak mají být, a doufám, že i v budoucnu mě čeká spousta hezkých chvil a zajímavých zážitků. Jen jim člověk musí jít trochu naproti.

Máš mladší sestru Andreu, jsi dvojnásobná tetička, ale také dcera, která pečuje o nemocnou maminku. To je velmi náročné, pokud jsi plně pracovně vytížená. Jak to zvládáš?

Nejnáročnější pro mě bylo přijmout, že maminka je nemocná a její stav se zlepšovat nejspíš nebude. Mám tendenci věci řešit, bojovat s překážkami, nedat se. Jenže ne všechno člověk přepere a smířit se s tím bylo proti mému dřívějšímu nastavení. Takže ona mě vlastně zase nevědomky učí pokoře, nadhledu, respektu, odevzdávání, „bezsilnosti“. Znáš tu modlitbu Františka z Assisi? Bože, dej mi odvahu bojovat s tím, co změnit můžu. Sílu přijmout věci, které změnit nemohu, a moudrost, abych je od sebe vždy rozeznal… Tak o tom to celé je. Bála jsem se, že selžu, nebudu se o ni umět postarat, ale zvládla jsem to a jsem za to na sebe hrdá. Navíc jsem zjistila, jak skvělí a obětaví lidé pracují v sociálních službách. Třeba pečovatelky z vimperské Charity, lékaři a sestry z oddělení dlouhodobé péče ze strakonické nemocnice. Ti všichni mi nesmírně pomohli, poradili, co mám dělat, jak se mám chovat, jak s ní mám komunikovat, aby se cítila dobře a bylo jí v tom jejím, trochu jiném světě, dobře… A pro to se snažím udělat maximum.

Vidět někoho blízkého ve stavu, kdy víš, že to není příliš dobré, je těžké. Co Ti tahle péče dává a co bere?

Dotkneš se pomíjivosti bytí. Sice jsme si ho vědomi, ale nechceme si ho připustit. Vytěsňujeme tuhle myšlenku. Řešíme maličkosti, honíme se za nesmysly, vedeme žabomyší války… A najednou si řekneš: „Proč vlastně?“ Vždyť jsme tak křehcí. Kolik generací tu bylo před námi, kolik jich přijde po nás… Tahle lidská bezmoc mě asi ještě víc ukotvila v přítomnosti. V tom obyčejném tady a teď, které jsem si začala víc užívat. Slovy klasika, děkuji za každé nové ráno.

Děkuji za rozhovor.

Mirka Nezvalová

Mýma očima

Ivetu znám více než 30 let, od chvíle, kdy vešla do redakce Jihočeských listů. Podle mě je to velká bojovnice, která neváhá utkat se v pravou chvíli s celým světem, když ví, že má pravdu. Tvrdí, že sílu bere v přírodě a čím je prý starší, tím víc ji miluje. Míří ráda do míst, kde často nepotká ani živáčka. Oceňuje, že příroda je autentická, nic nepředstírá, nehraje s námi žádné hry, je spravedlivá a uklidňující. To jsou Ivetina slova. Možná i proto, že když potřebuje dobít baterky, uchyluje se s pokorou do její náruče.

Iveta Toušlová (55)

zamířila z jihočeského Vimperka na studia češtiny a dějepisu na Pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, poté dva roky sbírala zkušenosti v německé restauraci. Prošla redakcemi Jihočeských listů, Rádia Faktor a nakonec zakotvila na různých pozicích v České televizi, kde je dodnes.