Jan Štifter: „Každý z nás občas potřebuje přeprat medvěda.“
Spisovatel, novinář, šéfredaktor časopisu Barbar, manžel a čtyřnásobný tatínek. Ale především pro historii zapálený člověk, který se snaží ve svých knihách připomínat, že každý z nás má nějakou minulost, ze které vzešel. To všechno je osmatřicetiletý českobubudějovický rodák Jan Štifter.
Čas předvánoční je dobou, kdy si začínáme připomínat tradice, které jsme pro toto období zažili v dětství a přinášíme je do svých rodin. Jak je to u Štifterů?
Myslím, že jsme obecně docela tradiční rodina, na tradicích si zakládáme. Jsme věřící rodina, s manželkou a dětmi chodíme do kostela a je to pro nás velmi důležité. Stejně tak už od Dušiček, které jsou pro nás takovou poměrně velkou slavností, si o tom s dětmi povídáme doma, objíždíme rodinné hroby a tak se nějak přehoupneme k Vánocům. Moji rodiče zavedli pro nás děti takovou domácí tradici, že Ježíšek chodí nadvakrát. S manželkou jsme ji zavedli i u nás doma a začíná to ráno, kdy děti vstanou a pod postaveným stromečkem najdou balíčky. Ježíšek prostě jen tak prosvištěl a pro každého nechal jeden dárek. Naši tehdy věděli, že taková hračka nám zkrátí to šílené čekání na večer a my se zabavíme. Totéž vlastně uplatňujeme i my u našich dětí.
Máš čtyři děti, se sestrou a její rodinou bydlíte v jednom domě, takže je to i o vzájemném potkávání?
Ano. Kdysi jsme to měli vymyšlené tak, že budeme jeden rok s našimi v Budějovicích u nás doma, další rok naopak všichni u našich a ten třetí u manželčiny rodiny v Českém ráji. Jenže jak se rodinně rozrůstáme, tak není snadné najít nejen tolik židlí k jednomu stolu, ale i míst pro ubytování všech. Tak si tedy vytváříme tradici potkávání se u nás doma. A na stole je nejen smažený kapr, ale i řízky a také vinná klobása, která se zase konzumuje v jejich rodině v Českém ráji.
Zmínil jsi návštěvy kostela. Jako rodina míříte vždy v neděli do toho v Trhových Svinech. Není to z Českých Budějovic trochu z ruky?
Pro mne je to o pocitu sounáležitosti a o tom, že tam nějakým způsobem patříme. Můj děda Rudolf Wortner z máminy strany tam žil a jeho rodina tam má kořeny někdy od 17. století až do poloviny 20. století. Pak se sice přestěhovali do Českých Budějovic, ale my pak jezdili za tetou na chalupu kousek od Trhových Svinů. A já si před pár lety řekl, že nazrál čas, abych pro to město něco udělal. Tak jsem zorganizoval rozsvěcení svíček na starém hřbitově, kde je sice dnes park, ale původně tam byla spousta hrobů. Pořád tam ti mrtví jsou a je jich kolem padesáti tisíc. Přišlo mi divné, že tam dnes běhají psi, a tak jsme tam s partou kamarádů na Dušičky začali rozsvěcovat svíčky. Letos to bylo už potřetí, a zatímco jsme začínali ve čtyřech lidech, bylo jich tam tentokrát kolem padesáti. A zřejmě tak začala vznikat nová tradice. Ten pocit, když se tam večer rozsvítí na dvě stovky svíček, je úžasný.
Ty jsi ale do Trhových Svinů přivedl díky svým kontaktům i další tradici. Tou je Svinenské čtení.
Letos měli Trhosvinenští možnost potkat se na pěti večerech a na pěti besedách s pěticí spisovatelských osobností. Při prvním ročníku to byla například Alena Mornštajnová, letos zase Karin Lednická. Obě dvě jsou nejčtenějšími ženskými autorkami. Chystáme už třetí ročník, a k tomu jsme ještě přidali Ozvěny Svinenského čtení. To znamená, že ti autoři, kteří u nás byli, přijedou s další novou knížkou.
Nebojiš se, že do sálu přijde na akci jen pár lidí? Přeci jen jsou Trhové Sviny maloměsto a jen díky Tobě se sem daří dostat hosty, kteří by do zdejšího sálu jinak vůbec nezavítali.
Právě naopak. Mně se líbí, že Trhové Sviny mají odvahu ty umělce zvát. Každý rok tady například koncertuje houslista Jaroslav Svěcený, hrát sem jezdí Cimrmani. Prostě Trhové Sviny mají kulturní publikum - a nám na setkání s těmi zmíněnými autorkami přijde třeba sto padesát lidí.
Vím, že se angažuješ i v jiných projektech, které mají úzké spojení s místem Tvých kořenů.
Připravovali jsme čtrnáctikilometrovou turistickou trasu kolem města, kterou jsme nazvali „Trhové Sviny zbožné a hříšné.“ Putuje se od autobusového nádraží přes mlýny, na Pěčín, Hrádek a Rejtu. Vyprávíme o tom, jací byli naši předci zbožní a hříšní. Co jeden druhému dělal a jak si pak tu duši čistil. Letos také vznikla i knížka, která se jmenuje „Já Tě musím uškrtiti“ a vypráví o té kriminální každodennosti.
Zdá se, že návraty do minulosti Tě opravdu baví. Vím, že chystáš knížku s místními pamětníky.
Ano, navštívil jsem víc jak deset lidí, kterým je okolo pětadevadesáti let, a ohlížíme se společně za jejich životem. Vzpomínáme například, jaké byly Trhové Sviny za doby jejich dospívání, otevíráme stará alba a vznikají texty, díky nimž tady ti lidé budou napořád. Musím přiznat, že to mne velmi baví. Zkrátka tu paměť nenecháme umřít. Zajímavé je porovnávat, že stejné věci ti lidé vnímali trochu jinak. Prostě záleželo na úhlu pohledu. A podobný projekt připravujeme v nedalekém Petříkově.
Nedivím se, že Tě lákájí sondy do minulosti, protože jsi vystudoval kulturní dějiny na pardubické fakultě filozofie.
Historie mě vždycky bavila, ale také jsem chtěl psát. Takový mix mi nabídla právě pardubická univerzita, kde byla i odnož mediálních studií. Bylo mi 19 let a chtěl jsem poznat svět. A psát jsem chtěl vždycky. Dokonce jsem už někdy ve 2. třídě zkoušel načrtnout rodinnou historii a ve dvanácti letech jsem vydával nějaký školní časopis a psal detektivky. Z dnešního pohledu asi nic moc, ale nejobjemnější detektivku jsem napsal na letním táboře v Klení na Novohradsku. Byla tam nějaká soutěž missáků, já tam byl taky přihlášený, a protože se ve volné disciplíně ukazovali svalovci, tak já tam četl tu detektivku. Kvůli nějakému článku tam přijela redaktorka Českobudějovického deníku Klára Chábová, povídali jsme si o mé touze psát a ona mě tehdy pozvala do redakce.
Pardubická studia ale ovlivnila Tvůj život i jinak.
Na koleji jsem potkal svou nynější manželku Evu, nedávno jsme oslavili patnáctileté výročí svatby a v lednu to bude devatenáct let, co jsme spolu.
Máte čtyři děti…
Prokopa, kterému bude 13. Pak Hynka, který oslaví 11. narozeniny. A jak kluci začali odrůstat, tak jsme měli pocit, že jsme pořád mladí a děti už nás vlastně tolik nepotřebují. A tak se nám před čtyřmi roky narodila Meda a před rokem a půl Běla. Teď už si myslím, že jsme kompletní.
Ty máš na svém kontě i literární „děti“ a není jich na Tvůj věk rozhodně málo.
Ano, první dvě knihy jsem vydal v českobudějovickém nakladatelství Honzy Cempírka Picador books, které se zaměřuje na regionální literaturu. Kathy je příběh mé babičky Kateřiny Zahradníkové, která pocházela ze Sedla u Komařic a před válkou potkala budějovického Němce Johanna Stiftera a vzali se. Události vyvrcholily s koncem války v tom smyslu, že se rodina roztrhala. Část zůstala tady, část odsunuli a já měl pocit, že se mě to nějakým způsobem stále dotýká. Ačkoliv jsem svou babičku nezažil, protože zemřela v roce 1964, tak pro mě byla jakousi legendou a chtěl jsem se o ní dozvědět co nejvíc. I proto jsem začal pátrat. Myslím, že ty poválečné události jsou pro naše širší rodiny takové trauma. A literární zpracování pak dává možnost si to nějakým způsobem odžít.
V prvním románu jsi pro téma sáhnul do historie své rodiny. V tom druhém, Café Groll, jsi však zavítal do veřejného domu. Také to souvisí s pátráním v rodinné historii?
To ne, ale bylo to hodně zajímavé nahlížení do minulosti. Dnes je to možná těžko uvěřitelné, ale v roce 1920 tady bylo více jak 120 takových kaváren, vináren a sklepů, kam se chodilo za holkami. Když pořádám pro zájemce ty své vycházky do historie třeba na téma Café Groll a tam ukazuju nějaké fotografie těch reálných nevěstek, tak se vždycky omlouvám, jestli tam někdo pozná tu svoji prabábu. Možná ji mají v nějakém rodinném albu. Když totiž byly veřejné domy v roce 1922 zakázány, tak si ty holky samozřejmě musely najít nějakou jinou práci. Buď šly do fabrik, nebo si samy založily nějakou živnost. Byly to pak přece něčí babičky a prababičky a asi se nechlubily, že pracovaly v Café Groll. Ta historie „bordelnictví“ tady v Budějovicích byla opravdu velkolepá a mám pocit, že právě Café Groll vložilo takový zajímavý dílek do historie všedních dnů našich předků. České Budějovice, to není jenom minulost spojená s vařením piva a výrobou tužek, ale i veřejných domů. Je sice pravda, že těch velkých tady bylo tak šest, ale ty maličké kavárny a bary se také počítají.
Určitě Tě jako autora muselo potěšit, že se kniha stala předlohou divadelní hry.
Především mě potěšilo, že si Jihočeské divadlo samo o tu knihu řeklo. Mám pocit, že si tam zahrají snad všechny herečky a herci a je to zabydlené lidmi jako v tom tehdejším veřejném domě. A teď mě těší, že by měl podle mé další knihy Sběratel sněhu vzniknout film v režii Karla Smyczka a Sylvie Gregorové. Už jen stačí napsat scénář a sehnat dvacet miliónů korun…
Líbí se mi, že při psaní svých knih používáš příběhy z reálné historie.
Je pravda, že fabulace to skoro nikdy není. Já opravdu slepuju ty příběhy, skládám jejich fragmenty. Ty pomyslné dlaždice jsou z různých továren, domů, bytů, různých rodin a když jich mám na hromadě opravdu hodně, tak se můžu pustit do tvoření té literární mozaiky. Vlastně z deseti různých životů skládám nakonec ten jeden, který žije dál v mé knize.
Tvá poslední knížka Paví hody sahá pro ony dlaždičky zase do rodiny druhé babičky na téměř opačný konec republiky.
Je to oblast z Horního Jelení na Pardubicku, kde se maminčin strýc stal hrdinou Slovenského národního povstání, protože se rozhodl, že nemůže jen nečinně sedět doma. A jeho otec Václav Janeba měl přezdívku Tarzan, protože kdysi na pouti jediný z kluků přepral medvěda. Tak jsem tam viděl takový silný mužský příběh a říkal si, jestli ten Jenda, který šel do války, vlastně také nechtěl přeprat nějakého medvěda.
Co si myslíš, že je v Tobě z těch obou rodin?
Musíme umět těm věcem okolo nás čelit. To si já sám beru od mých předků, že je důležité v životě neuhýbat.
Nepátral jsi po tom, že můžeš být příbuzný i se známým česko-rakouským spisovatelem Adalbertem Stifterem?
Zajímavé je, že ke Stiftertovi docházíme z několika stran. Jak po linii příjmení, tak po linii předků mojí babičky Kathy. I když to byla Češka, tak ta rodina ještě na začátku 19. století byla vlastně německá a o tři generace dál se přes Boletický Újezd a Křišťanov dostala až do Horní Plané, kde se Adalbert Stifter narodil. Ano, nějakým způsobem tam to propojení je. Teď jsem byl v Centru Adalberta Stiftera v Mnichově, kde jsem spolu s dalšími besedoval i o mé knize Kathy. A tři hodiny jsme si spolu s dalšími, například s Petrem Becherem, který o něm napsal biografii, v němčině povídali nejen o historii, ale i o psaní, o Horní Plané, o nějakých rodinných traumatech a historických nánosech v těch rodinách. To jsou všechno věci, které mě nějakým způsobem zajímají a já je promítám do toho vlastního psaní.
Minulost se prolíná i do Tvého současného života, protože bydlíte ve starém domě se zajímavou historií.
Já jsem v podstatě takový staromilec. Jsme obklopeni starými knihami a dalšími historickými věcmi. Vlastně si vytváříme doma iluzi takového devatenáctého století a je nám v ní dobře. V domě kdysi žil Aleš Terš, který učil v Trhových Svinech mého dědečka. A chodil za ním Karel Hlubuček, což byl takový národní buditel, památkář z Trhových Svinů. Jeho rodina pocházela historicky z Brodu, odkud je zase moje manželka. Komunisté ho vlastně v roce 1958 zničili v politickém procesu a jeho osud mě zajímal a věnoval jsem mu knížku Oči Doudlebska. Když to tak vezmeme, každý z nás má nějakou minulost, kterou tvořili jeho předci a je dobře ji znát. Nebojme se podělit o své vzpomínky s těmi, kteří je zase budou je vyprávět svým dětem. Jsem přesvědčený, že paměť bychom neměli nechat nikdy umřít. I já tu minulost vlastně svými knížkami posílám dál.
Děkuji za rozhovor.
Mirka Nezvalová
Jan Štifter (1984) vystudoval kulturní dějiny na filozofické fakultě Univerzity Pardubice. Jako novinář působil v redakci Mladé fronty Dnes, byl šéfredaktorem časopisu Sedmička a nyní je už deset let šéfredaktorem lifesylového časopisu Barbar. Od roku 2014 napsal pět knih – Kathy, Café Groll, Sběratel sněhu, Světlo z Pauliny a Paví hody. Je také autorem řady povídek a spolu s historikem Danielem Kovářem vydali dějiny Todně nebo Ločenic.
Máte zájem o jejich pravidelné zasílání? Napište e-mail na adresu: info@ledax.cz nebo zavolejte 800 221 022.