„Jedinou dobou, kterou se dá opravdu žít, je přítomnost.“

Ohlížíte se často do minulosti?

Odpovím vám jako člověk, který je hluboce věřící. Snažím se žít v božím čase a to je tady a teď. Čas jsme dostali jako dar od Boha, abychom si uspořádali život. Bohužel, dnešní doba nás svým tempem nutí k tomu se času podřídit, a pak se stáváme jeho otroky. My tady ale nejsme proto, abychom zůstali viset v minulosti nebo se strachovali z  budoucnosti. Důležité je žít naplno tady a teď.

Jenže právě v minulosti jsme třeba prožili řadu krásných věcí a chceme si je ve stáří připomínat.

Je důležité nezůstat viset v minulosti. Z krásných událostí čerpáme víru, naději a lásku, abychom mohli být šťastní v přítomnosti. Je důležité, abychom za ně byli vděční, protože náš život se neskládá jen ze samých zářivých okamžiků. Většinu času neprožíváme nic podivuhodného, občas zažíváme pořádné trápení, které řešíme někdy i celý život. Když zajedete natankovat benzín do auta, dobře víte, že vám nevydrží věčně a musíte vyhlížet další pumpu. Podobně je to v životě. Je potřeba vyhlížet dobro, které nás povzbudí, ale je často skryté. Krásné chvíle najdeme právě tam, kde jsme, kolem nás. Musíme se je ale naučit vnímat a radovat se z  nich. I když to jsou někdy opravdu jen maličkosti. Nenechat se zdeptat tím, co se nepodařilo, co bylo nespravedlivé, to je kumšt.

Vy sám jste před pěti lety téměř zemřel. Říká se, že lidem v této situaci proletí před očima celý život.

Když mi 16. prosince roku 2011 večer v koupelně na sušické faře vybouchla plynová kamna, byl jsem kupodivu smířený se smrtí. Dveře se zkřížily a nešly otevřít. Božím vnuknutím jsem si všiml prasklého okna a proskočil jsem jím ven z druhého patra. Asi jsem ještě neměl vstupenku do nebe. Při pádu jsem si roztříštil patu, měl jsem nalomený obratel a značné popáleniny. Strávil jsem pak tři měsíce v nemocnici a svůj současný stav považuji za zázrak. Řekl jsem si, že mě Pán Bůh v tomto světě ještě potřebuje. Nesmírně mě potěšilo, kolik lidí, které jsem ani neznal, se za mé uzdravení modlilo. Žiji z této vděčnosti až dodnes a vnímám bolestný zážitek jako velký dar.

Co považujete za nejdůležitější v každodenním životě?

Život v přítomném okamžiku v úzkém spojení s Ježíšem. Je to zdroj mého štěstí a tu radost pak mohu sdílet s okolím bez ohledu na to, jestli věří v Boha či ne. Přeji každému, aby byl vnitřně šťastný a pokojný, bez ohledu na okolnosti, ve kterých žije. Nejenže je pro ostatní fajn s takovým vyrovnaným člověkem být, ale nikdy nemůžeme vědět, jestli nás za chvíli nesrazí auto na ulici nebo nepostihne infarkt. Přítomnost je jediné, co teď mohu žít. To není o nějakém požitkářství, ale o vděčnosti z toho, že moje sklenice je poloplná.

Čas adventní i čas vánoční je dobou, kdy si uvědomujeme, že někteří lidé nás opustili navždy. Nebo že se naše děti či vnoučata rozletěly do světa a my jsme najednou sami.

Ano, o vánočních svátcích je u mnohých starších lidí ten pocit velmi silný. Ptají se, proč jsou ještě živi, když o ně nikdo nejeví zájem. Vzpomínají na minulost, kdy všechno bylo lepší. Žijeme ale dnes, a pokud chceme být šťastní, musíme využít toho, co nám přítomnost nabízí. Víme, že Ježíšek nenosí dárky, když nám je nikdo nekoupí. Jiná realita je, že Bůh nás obdarovává, pokud nevězíme v minulosti a vnímáme příležitosti tady a teď. Radujme se z každé vločky sněhu, z kočky, která projde po náměstí, z toho, že jsme vždycky milováni. Tohle nám přišel Ježíšek říci. Neměl to ve svém životě jednoduché.

Ono je asi jednodušší ohlížet se do té minulosti.

Jistě, měli bychom ale být vděční za to, co jsme prožili. Lidé se pořád za něčím ženou, trápí se tím, že něco už třeba nemohou dělat, že dřív bylo všechno lepší. Nepřijali své stáří, nepřijali moudrost stáří. Stáří je čas pro to, aby nám ostatní mohli dělat dobré skutky a my jim byli vděční. Nebojme se požádat o pomoc své blízké příbuzné nebo přátele. Je velmi smutné, když někdo říká, že chce žít jen tak dlouho, dokud nebude ostatním na obtíž. Dejme šanci ostatním, aby nám vyjádřili svou lásku tím, že nám podají pomocnou ruku ve chvíli, kdy to potřebujeme. Možná bychom to chtěli právě od svých dětí, které nepřicházejí. Buďme pak o to vděčnější těm, kteří nám slouží. Například personálu Ledaxu.

Někoho ale může bolet křivda, k níž došlo v minulosti.

Je pravda, že ve stáří nám tělo neslouží jako dřív, že naše děti na nás nemají tolik času, kolik bychom si představovali. Někoho děti úplně ignorují. To bohužel nezměníme stěžováním si. Buďme vděční za to, co je. Jsou tací, kteří se mají podstatně hůř než my. Odpusťme staré křivdy, mějme moudrost stáří k přijetí naší reality takové, jaká je; ulehčíme tím sami sobě. Ten balvan, který nás možná léta tížil, najednou odpadne, a nám se bude lépe dýchat.

Jak vy jako kněz vnímáte čas stáří?

V únoru uvidím Abraháma. Moc bych chtěl vnímat moudrost, které stáří přináší. Moudrý stařec je jako vrba, k níž se lidé rádi utíkají k odpočinku, kde se ukrývají před krupobitím, kde se cítí v bezpečí, nalézají klid i radu a naslouchající ucho. Moje výhoda je, že jsem poznal Ježíše a vím, že jsem milován a  že se Bůh o mě stará. To je velmi uklidňující. Dává to nadhled. Schopnost odpouštět a přijímat, že se věci možná nezmění. Děkuji za každé ráno a večer za uplynulý den. Nikomu to nevnucuji. Jen vím, že jsem šťastný a cítím radost a pokoj ve svém srdci. Přeji všem radostné a pokojem naplněné Vánoce.

Mirka Nezvalová

Tomas van Zavrel (49)

S českými rodiči odletěl z Prahy v září 1968 do holandského města Zwijndrecht. Vystudoval tam církevní gymnázium a poté právnickou fakultu v Rotterdamu. V roce 1992 odešel do Prahy jako společník holandské konzultační firmy Kolpron. Později byl ředitelem a společníkem firem Parnas a Stavakon Group. Učil i na Vysoké škole ekonomické. V roce 2002 se vrátil do Holandska, kde se stal zanedlouho představeným domu Komunity l‘Arche Gouda. O tři roky později ho hledání přivedlo jako dobrovolníka na poutní místo Lomec u Vodňan. Pak nastoupil do kněžského semináře v Praze. V roce 2010 ukončil teologickou fakultu Univerzity Karlovy a  v Českých Budějovicích byl vysvěcen na kněze. Rok byl jáhnem v Táboře a poté v Sušici, kde získal oblibu lidí a přezdívku šumavský farář. Od letošního srpna je jeho farností Hluboká nad Vltavou, Purkarec a Hosín a kromě toho se stal i diecézním referentem pro pastoraci při Biskupství českobudějovickém.