©2015 Bohumír Langmaier

„Každý den dávám obrázek na Facebook.“

Na výstavu akademického malíře Miroslava Konráda v Komorní galerii u Schelů mě přivedl PhDr. Jaromír Schel. Když nás představoval, netušila jsem, že naše seznámení přinese hodně krásného. Obrazy MK mě nadchly tak, že jsem si hned jeden objednala. V prosincových Ledax NOVINÁCH vyšlo PF 2019, které věnoval Ledaxu. V únoru byl hostem v Kavárně Emausy, kde jsme se hodně nasmáli. V jeho vyprávění je hodně moudrosti. S MK mě pojí stejný den narození – 17. 6. Pro MK osudová čísla.

Jak vypadá Váš všední den?

Pro mě je velmi důležitá ranní sprcha. Ráno si dáme společnou snídani se Sylvou (Sylva Smetanová je přítelkyní pana Konráda – pozn. JG). Pak si sednu k počítači a pracuji, dávám každý den obrázek na Facebook.

I o víkendu?

Ano, každý den maluji akvarely. Obyčejně, když jsem unavený z olejů, u kterých stojím a mám v ruce velkou štětku, tak si naopak sednu k akvarelu a dělám drobnosti. Akvarel uschne do druhého dne a já ho dám na Facebook.

Kde berete inspiraci?

Inspirace naskakuje sama. To jsou nápady, které se nabalují. Dnes se mi zdálo, jak jsem dokončil velký obraz. Je zajímavé, že si to pamatuji ještě ze snu. Polospánek mi navozuje takové věci, mám krásné sny, širokoúhlé a barevné. A v nich je neuvěřitelné množství inspirace. Vy máte pořád dobrou náladu. Zaplať Pánbůh za to.

Myslíte si, že je to tím, že jste Blíženec?

Teplý červen mě prostě motivuje. Zimu moc nemusím, držím se v teple.

Kdo Vás nebo co Vás v životě nejvíce ovlivnilo?

Řekl bych, že touha nechat za sebou nějakou výpověď. Jestli to byl Picasso nebo to byl Cézanne, nebo to byl Trnka… Trnka byl báječný člověk, já jsem mu dělal výstavu, když jsem pracoval ve výstavním ústředí v Praze. Tito lidé na mě rozhodně měli vliv. Měl jsem rád i svého profesora Smetanu, který měl nadhled, přetvářel přírodu k obrazu svému, ukázal, kolik je možností vycucnout z přírody abstrakce a naopak kolik ubrat, protože věci jsou v obrazech abstrahované a stylizované. Ve 20. století popisnost téměř zmizela.

Kdy jste se rozhodl, že budete malířem?

Bylo mi 14 let, zhruba tak nějak. A pamatujete si ten moment, ten impuls? Byl červen, sobota, jel jsem si zaplavat na Bezdrev. U mostku stála paní s nějakým malířem, který jí radil, co by měla změnit. Já jsem tam seděl a pozoroval je celé odpoledne a viděl jsem najednou tu proměnu. Druhý den jsem šel, koupil jsem si tempery a řekl jsem si: „To musím zkusit,“ a začal jsem malovat. Dělal jsem si herbáře, ve škole jsem maloval, ale asi jsem nebyl fenomén. Když přišla moje maminka asi v 6. třídě za mým učitelem kreslení a ptala se, proč mám dvojku, tak jí doporučil, ať se učím počítat, že ze mě akademický malíř nebude.

Co malujete nejradši?

Ženy, děvčata. To je to nejhezčí, žena je pro nás, pro malíře, inspirací. Žena je krásná, oči jsou nejhezčí. A kytky mi zůstaly celý život.

Jakou barvu máte nejradši?

Řekl bych, že se to měnilo. Vždy jsem měl moc rád modrou, moře a barvu vody. A to, co moje matka právě říkávala, že asi přece jenom budu, protože viděla už moc obrázků od malířů, kdy voda tekla proti proudu. Že já jsem jediný, který umí namalovat vodu, která teče. Tak modrou barvu jsem vždycky miloval, mám ji pořád rád. Mám rád oranž, červenou. Ale i kontrast k šedi. Umět namíchat krásnou teplou šeď, to je senzace. Vůbec jsem v mládí zkoušel míchat barvy navzájem, abych věděl, co z čeho vznikne. To je velká zkušenost. Dokázat namalovat krásnou modrofialovou, fialovou, vedle toho komplementární do červena vlastně zvýrazněnou barvu, která nějakým způsobem umocní tu druhou barvu vedle sebe. To je vlastně ten malířský um, který je ten nejdůležitější.

Vy jste vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, kdo Vás tam ovlivnil, co Vám škola dala?

Dělal jsem v podstatě šest let zkoušky, než jsem se tam dostal. Ta škola je skvělá i proto, že člověk nemá starost o existenci, nemusí vydělávat peníze. Dostával jsem 240 Kč stipendia a hlídal jsem při tom v noci Národní galerii. Viděl jsem všechny obrazy, které tam okolo mě byly a seděl jsem třeba hodinu před Kupkou, před Derainem a před obrazy, které se tam tehdy prezentovaly. Musím říct, že mi to dalo strašně moc, měl jsem čas a kreslil jsem si kompozice, dělal jsem si studie a rešerše. Uvědomil jsem si, že musím být sám sebou, že nesmím nikoho napodobovat. Že nemohu opakovat věci, které už někde byly řečeny a že si je musím vymyslet sám. A to je na Akademii to nejdůležitější, jsou momenty, které vás praští. Pomáhal jsem instalovat Součkovu výstavu v Mánesu. Najednou položil na stůl svoje akvarely, viděl jsem, jak do toho uměl rýpnout štětcem, tou druhou stranou, tak se mi otevřely oči, co s tím mám vlastně dělat dál. To byla malířská noblesa, co uměl Souček namalovat. Jsou chvilky, které vás posunou dál. Učil jsem se u kamaráda Číňana v Paříži dělat čínský akvarel, ale Souček to dělal nějakým českým způsobem. Číňan to měl lehounké, rozevláté. České malování bylo přece jenom utažené, byly tam právě ty krásné šedi, které v čínském akvarelu nejsou.

Vy jste frankofil, u Vás v rodině Vás vedli k francouzštině?

Maminka studovala ve Francii. Na škole, kterou založil Masaryk pro české nadané studenty. Mluvila výtečně francouzsky a i anglicky. S maminkou byla v Dijonu teta Violet, ke které pravidelně ještě před válkou jezdila maminka na 2měsíční pobyt, ona zase jela na pobyt sem. Ona mohla sem, ale byla doba, kdy my jsme nemohli ven. Nepřemýšlel jste někdy o emigraci? Byl jsem přesvědčený, že v roce 1969, kdy jsem jel do Francie, tam zůstanu. Ale nakonec to dopadlo tak, že mi prodloužili pobyt v den, kdy se zavřely hranice, ještě o 3 měsíce. Strávil jsem tam dohromady 7 měsíců přesně. Vracel jsem se s Tondou Kročou přes Německo, kde jsme měli domluvenou brigádu, ale po prvním dni práce na stavbě jsme se vrátili domů. Bylo mi 24 let. V roce 1970 jsem se dostal na Akademii. Udělal jsem přijímací zkoušky a pan profesor mi povídá: „Pane Konráde, Vy máte zase špatný kádrový posudek. Já Vás nemůžu vzít normálně, dejte si odvolání.“ Tak jsem se dostal až na odvolání. Začal jsem pilně kreslit u profesora Oplta na přípravce. Stále nad námi visel Damoklův meč, že Vás mohou vyhodit. Pokud bych neměl dostatečně dobré obrazy, tak kádrový posudek by přispěl k tomu, že mě vyhodí. Došel jsem do druhého ročníku k profesoru Smetanovi, řekl: „Toho si beru, ten mě zajímá. Dělá figurální věci, jako to dělám já.“ Šel jsem do školy figurální a krajinářské malby.

Ohlížíte se do minulosti?

Ano, stále. Teď zrovna včera jsem dostal mail, kde mi pán píše, že objevil moje obrazy na mém profilu na Facebooku, mám tam obraz s Janáčkovou tématikou - Zápisník zmizelého. Připravuje prý výstavu v Náchodě na toto téma. A i dnes se k tomu vracím, nabídl jsem, že mu to mohu poslat a on odepsal, že je nadšen, má z toho velkou radost.

Spočítal byste, kolik jste za svůj život namaloval obrazů?

Radši to nebudeme počítat, každý rok jsem si připravoval 60 pláten, malých, velkých, podle toho, jaké jsem měl plátno, které jsem si koupil. Musel jsem to naklížit, našepsovat. To je takový bílý podklad, na který se teprve maluje. Nejdříve se to musí naklížit, aby se plátno vypnulo v rámu, potom se musí vzít běloba, křída, znova klíh, damarový lak a olej, udělá se taková majonéza, já do toho přidával vždy ještě 20 vajíček. Barva daleko více svítí, ten olej z těch vajíček vystoupne v té majonéze nahoru, zaschne a je to pružné. Je to živý organismus. Vejce tomu dávají tu svítivost, to chvění.

Pamatujete si na svůj první honorář?

Řekl bych to asi takhle. V Budějovicích byl dětský lékař, který se o mě staral. Byl osobním přítelem mých rodičů. Když jsem začal malovat, tak obdivoval moje věci. Když jsem už dělal výstavy po Praze a rodiče mě silně přemlouvali, abych šel studovat pedagogickou školu, tak jsem začal večerně studovat střední výtvarnou školu, maloval jsem a chodil jsem do různých výtvarných kurzů kreslit akty a portréty. To byla velice poučná doba, kreslil jsem do noci, vlastně jsem udělal 4 000 portrétů kresbou, než jsem se dostal na akademii. Ale jedno je jisté, že tenhle dětský lékař MUDr. Minář mi poslal honorář za nějaký akvarel. Moje maminka mi pravidelně psala, abych se vrátil. Ale já učit nechtěl. A tenhle dopis, o kterém jsem se později dozvěděl, že v tom byl honorář 700 Kč, tak jsem hodil rovnou do kamen.

Co Vám dělá radost?

Když můžu někde něco darovat. To člověka hodně potěší. Když něco prodám, to mi také udělá radost.

Jak vnímáte stáří?

Vnímám ho dobře. Každý den ho vnímám ažaž (smích). Člověk si stáří uvědomuje každý den jenom tím, že tělo má své limity - a to opotřebování je jasné, a řekl bych, že i ta mysl se nějakým způsobem opotřebovává. Na druhé straně se snažím ty věci vnímat a chápat. A prostě, když namaluji obraz, který se tváří, že má třetí rozměr, tak bych byl prostě rád, aby to vnímali i ti druzí. Takže jsem náročný nejen k sobě, ale i k těm ostatním.

A na co se teď těšíte?

Ono je to s tím stářím… těším se, že si zas budu moct normálně zaplavat v moři. Těším se na jaro, už aby bylo a abychom mohli zase být v teple. Těším se na to, že mi začne kvést zahrada, že to Sylva všechno zvládne, protože ta se o to stará nejvíce, a já přijdu ven a řeknu: „Ježíš, to je krásný, to budu moct namalovat.“ Začnu zase malovat zahrady, protože v té zimě mě to štve, mám zase větší nápady na větší obrazy a takové ty moje mytologie, které maluju, přemýšlím o životě, na to je zima ideální.

Čtete?

Četl jsem hodně, dnes už bohužel tolik nečtu. Jsem v té fázi, kdy naopak rád píšu. V šedesáti letech jsem si vydal knížku svých veršů. Tady vidíte ten fenomén 17. 6. A 17. 6. jsem dostal i diplom jako akademický malíř.

Děkuji za rozhovor.

Jana Grillová

Rozhovor vyšel v 38. čísle Ledax NOVIN. Celé číslo najdete ke stažení zde.
Ledax NOVINY jsou zdarma.
Máte zájem o jejich pravidelné zasílání? Napište e-mail na adresu: info@ledax.cz nebo zavolejte 800 221 022.