Když se chce, všechno jde aneb o nezdolném optimismu Arnošta Petráčka

Arnošte, dokázal jsi to především v  plaveckých bazénech. Kolik máš doma medailí?

Už je ani nepočítám. Jsem mistr světa a  Evropy, několikanásobný vicemistr světa a naposledy jsem si přivezl tři zlaté medaile z mistrovství republiky a ještě předtím taky zlatou z mistrovství Německa. Taky jsem byl čtvrtý na olympiádě v Pekingu. Bohužel v  Londýně to nevyšlo podle mých představ, ale už trénuji na Rio de Janeiro. Za dva roky v bazénu uvidíme. Přiznám se, že plavání mě nesmírně baví.

Když plaveš, vypadá to, že je ve vodě delfín…

To je fakt. Ruce ani nohy moc zapojit nemůžu, tak se vlním celým tělem. Svalstvo zad a  břicha dostává pořádně zabrat. I proto trénuju nejen v bazénu, ale i v posilovně. Můj plavecký trenér Jiří Filip i ten z fitness Pouzar Jiří Dvořák mi nic neodpustí a já jsem rád, že to tak je. Fňukání by mi na závodech moc nepomohlo. Nemám rád, když mě někdo lituje.

Ale určitě ses jako dítě musel setkat s tím, že lidé Tvůj handicap vnímali.

Asi ano, ale já to nikdy moc neprožíval. Osobně jsem si to poprvé uvědomil ve chvíli, kdy jsem jako pětiletý musel do motolské nemocnice na operaci kolene. Do mateřské školky jsem chodil v budějovické Arpidě, kde nás různě handicapovaných bylo víc. Ale od malička pro mě byl bazén místem, kde je mi dobře. Naši měli penzion na Lipně, tam jsem se v bazénu hodně vyřádil, pak v Arpidě hlavně při rehabilitacích a pak jsme objevili v  Budějovicích Kontakt Bb, kde už jsem začínal závodit.

Nevadí handicap tobě osobně?

Beru to jako věc, která se nedá změnit, a těším se z toho, že nemusím být na vozíku. Jednu dobu to totiž vypadalo, že tak skončím. Takhle můžu nejen plavat, lyžovat, ale i jezdit na kole se speciálně upravenými řidítky. Zkoušel jsem kolečkové brusle, to mi kvůli stabilitě moc nešlo. A když jsem si udělal řidičský průkaz, můžu ve svém autě s automatickou převodovkou jezdit bez problémů. Díky elektrickému sedadlu, které mě přisune těsně k volantu, vidím na silnici. Jen mamka má dost strach, protože je kvůli tomu vypnutý airbag. Ale já si myslím, že jsem zodpovědný a opatrný řidič. Nevím, proč bych měl někde sedět doma v koutě a litovat se, že něco nemůžu kvůli svému handicapu dělat.

Přesto někdy i člověk naprosto zdravý potřebuje pomoc.

Já se o ni nebojím říct. Klidně v restauraci požádám číšníka, aby mi nakrájel knedlíky a maso, přinesl brčko pro napití. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mi lidé pomoc odmítli. Jasně, taky se mi pár lidí třeba dřív ve škole posmívalo, ale to ukazuje především na jejich povahu, ne na mojí. Takže to neřeším. Díky speciální hůlce se mohu i sám obléct, tak si jí vozím všude s sebou. Nezapnu knoflík, proto mám třeba trička přes hlavu nebo na zip, kalhoty zase na gumu. Mamka mi to vždy upraví tak, abych byl co nejvíce soběstačný. Pokud něco ale nezvládám, klidně požádám o pomoc.

Studuješ vysokou školu, jak to zvládáš?

Zatím v pohodě. Nastoupil jsem na budějovickou VŠTE, obor ekonomika podniku. Baví mě počítače, možná jednou budu IT specialista. Kvůli závodům a přípravě na ně občas chybím, naštěstí mám díky společnosti Ledax o.p.s. asistentku Eriku, která mi moc pomáhá. Zjistil jsem, že hodně věcí záleží na lidech okolo nás. Já potkal naštěstí většinou ty skvělé. Když mám nějaký problém, proberu to především s rodiči, případně s kamarády. Všichni o mě říkají, že se rád směju a já si myslím, že jsem optimista. Naši si sice občas postesknou, že jsem paličatý. Vím, že to se mnou myslí dobře, ale já to prostě někdy chci udělat po svém. Když to nezvládnu, tak to stejně příště zkusím znovu. Myslím si, že člověk by se neměl nikdy vzdávat.

Vím, že Tvým nejbližším plánem je především paralympiáda za dva roky. Ale život není jen plavání.

Určitě přijde doba, kdy už v bazénu budou rychlejší závodníci. U vody bych ale rád zůstal. Už teď jsem rozhodčí 3. třídy, rád bych si udělal zkoušky další a jednou bych chtěl být rozhodčím na mezinárodních závodech. Pracovně se asi budu motat kolem počítačů. Teď ale žiju přítomností a snažím se nepřipouštět si žádné překážky. Můj trenér tvrdí, že devadesát procent úspěchu je vždycky v naší hlavě. A já se podle toho snažím řídit nejen ve sportu, ale hlavně v životě.

 Autorka: Mirka Nezvalová