„Moje profesní cesta si mě našla sama.“

Jaká byla Vaše profesní cesta?

Už jako malá holka jsem chtěla být učitelkou, na konci osmé třídy jsem chtěla být zdravotní sestrou. Ale vzali mě bez přijímacích zkoušek na gymnázium a všechno bylo jinak… Rodiče byli hodně pracovně vytížení, vychovávala mě hlavně babička. Nyní je jí 95 let, starám se o ni. Nechtěla jsem pracovat se seniory, protože jsem si uvědomovala, že staří lidé umírají, a já to velmi těžce nesla. Byla to pro mě emoční záležitost. Říkala jsem si, že budu pořád brečet. Nakonec si to člověk musí v sobě zpracovat a vzít to jinak. Jsem tady, mohu spoustu věcí změnit, cestu Domova posouvat nějakým směrem. I to umírání může být vlastně jiné, takže to beru jako poslání. Má profesní cesta si mě našla sama.

Jaké služby nabízíte v Centru sociálních služeb Emausy?

V našem Centru máme Domov pro seniory a Domov se zvláštním režimem. Domov pro seniory je určen pro lidi, kteří se vlivem věku a zhoršené míry soběstačnosti již nedokáží sami o sebe v přirozeném prostředí postarat. Domov se zvláštním režimem je určen pro lidi, kteří mají Alzheimera, nějakou formu demence, popřípadě kombinaci těchto onemocnění a nedokážou se o sebe kvůli tomu postarat.

Děláte něco jinak než v ostatních sociálních zařízeních?

Jsme menší, máme k sobě blíž. Známe se osobně všichni navzájem, s uživateli, s rodinami. Budujeme vztahy hodně natěsno. Aby byla spokojenost na všech stranách, musíme dobře spolupracovat.

Co se vám povedlo?

Podařilo se nám vybudovat dobrý tým lidí. Jsou tady pracovníci, kteří dělají svou práci rádi, baví je a umí to vnést do péče o uživatele, do svého přístupu k nim. To je velmi důležité, v sociální oblasti zvlášť. Ta práce je těžká, psychicky a fyzicky náročná. Klobouk dolů, smekám před pracovníky v přímé péči, tím myslím všechny - zdravotní sestry, pečovatelky, aktivizační pracovníky. Ale ono se to prolíná napříč Domovem, bez toho by to nemohlo dobře fungovat. Mám radost, že se nám daří umisťovat manželské páry. Je to velmi komplikované. Musíme dobře nastavit práci s rodinou i s partnerem, který zůstává doma. Často spolu manželé žijí 50 let i déle a najednou se mají rozdělit… Funguje to tak, že se přijme jeden z manželského páru a v momentě, kdy je to možné zrealizovat, nastupuje druhý.

Co dnes senioři nejvíce postrádají?

Chybí jim jejich ztracené schopnosti, rádi by zvládali tolik věcí jako dříve, ale nejde jim to. Chybí jim jejich život, jak ho znali, možnosti, co dokázali, co uměli a teď vlivem stáří moc nemůžou. Svoje limity si uvědomují, a myslím si, že právě to je pro ně nejtěžší.

Co dělá seniorům největší radost?

Když za nimi přijdou děti a studenti. Hodně se hovoří o mezigeneračním setkávání. U nás se o tom nemluví, my taková setkání realizujeme. Je to svěží vítr. Chápejme to i tak, že každý Domov má nějaké limity. Naši zaměstnanci se nemohou každému klientovi individuálně věnovat, musí zabezpečit spoustu jiných věcí. Mnohdy není čas jen tak si sednout, dát si kávu a povídat si. A právě v tom nám pomáhají studenti a dobrovolníci. Bez těchto lidí, kteří nám vstupují do péče, ale i rodin, které sem chodí a péči s námi sdílejí, bychom to hůře zvládali. Podporujeme, když přijde dcera a podává se svačina a dcera svačinu mamince podá sama. Tak se upevňují vztahy.

Přemýšlíte Vy sama o svém stáří?

Přemýšlím, nebojím se stáří, ale bojím se toho, co to přináší. Přemýšlím nad tím mnohem víc, než bych přemýšlela, pokud bych pracovala v jiném oboru.

Jak je složený tým zaměstnanců, máte nějaké externí spolupracovníky?

Všichni zaměstnanci Centra jsou jeden tým, jsou tu zdravotní sestry, fyzioterapeuti, aktivizační pracovníci, pracovníci v sociálních službách.

Do týmu patří technicko-hospodářští pracovníci, docházejí sem dobrovolníci, studenti, externisté. Náš tým se skládá z mnoha střípků, které dohromady tvoří rámec dne a poskytovaných služeb. Ne všechno jsme schopni zvládnout vlastními silami. Proto pomoc dobrovolníků, externích služeb a studentů je velká.

O jaké externí služby se jedná?

Dochází sem faráři, máme praktického lékaře, psychiatra, ti sem dochází pravidelně, ostatní lékaři jsou specialisté. Využíváme služeb pedikérky, kadeřnice, pána, který zprostředkovává revize elektrospotřebičů, dochází k nám paní na felinoterapii, lektorky cvičení Naam jógy, to vše zajišťují externisté, kteří nám tyto služby poskytují. V rámci našich aktivit organizujeme oslavy narozenin, výlety, rukodělnou a výtvarnou dílnu, Kavárnu Emausy, to je nepravidelný pořad, kam si zveme zajímavé hosty – např. PhDr. Jaromíra Schela, Kristinu Sigurdsson, akademické malíře Miroslava Konráda a Renatu Štolbovou, spisovatele Jiřího Hájíčka, moderátora Martina Hlaváčka, prof. Gabriela Švejdu, který je zároveň duší a dramaturgem našeho Filmového klubu.

Zaujal mě projekt virtuální reality, který prezentujete na webu. O co se jedná?

Byli jsme osloveni, zda bychom se zúčastnili pilotního projektu vlivu virtuální reality na seniory. Uživatelé si díky této technologii splní své sny a přání, mohou nacvičovat motoriku i trénovat paměť. Ležící můžeme rehabilitovat. S uživateli, kteří mají demenci, můžeme nacvičit běžné denní činnosti, jako je nákup, mohou si vyzkoušet zaplacení u pokladny. Tím si trénují mozek, dovednosti, je tam i nácvik chůze, pasivní rehabilitace.

Pracujete s biografickým modelem péče, co to znamená?

Zaměřujeme se na biografii uživatelů, mapujeme, co pro ně bylo v životě důležité, co mají rádi, ale i co rádi nemají. V biografii mapujeme jejich životní příběh – kdo je vychovával, kdo byli jeho rodiče, kde studoval, pracoval, jaký měl životní sen. Co biografie, to úžasná kniha.

Jak probíhá zpracování takových informací?

Klíčoví pracovníci sbírají informace od rodin, od uživatelů a zapisují je do biografií. Z toho vychází nastavení péče. Jsou tam velmi důležité drobnosti. Už jsem říkala snad stokrát, až jednou nebudu moct hovořit a budu ležící, tak budu šťastná, když si někdo přečte, že musím mít ponožky na nohou, když jdu spát, nebo když si jdu jen lehnout. Je to pro mě velmi důležité, protože mám pořád ledové nohy a bez ponožek cítím velký diskomfort. Někomu se může zdát, že je to hloupost, ale pro mě ne. Zbytečně nebrat lidem, co mají rádi. Pro ženu je důležitá kabelka, nosila ji celý život, má v ní své věci, nosí si ji s sebou. Jestli tady chce chodit s kabelkou, tak ať s ní chodí. Princip biografie je v tom, že když máme takové informace, tak s nimi můžeme pracovat. Usnadní se tak překořenění člověka. Když se překořeňuje velký starý strom, tak se může stát, že vlivem překořenění uschne. My pracujeme na tom, aby mohl znova zakořenit, aby byl prostě šťastný a mohl dožít plnohodnotně svůj život. Nesmíme mu brát věci, které měl rád, které pro něj byly důležité. Na našich webových stránkách je průvodce, kde vysvětlujeme, jakým způsobem u nás pracujeme, jak službu zajišťujeme, jak fungujeme. Máme tam i průvodce s paliativním přístupem, kde vysvětlujeme, jak vnímáme odchod a jakým způsobem je možné zabezpečit, aby člověk odešel doma. Tady je doma a většina z nás si přeje odejít doma. A pokud je to možné, tak jsme spolu až do konce.

Jak to řešíte, když máte Domov plně obsazený a někdo potřebuje akutně umístit svého blízkého?

Máme výhodu, že v rámci propojení služeb, které Ledax nabízí, můžeme zabezpečit uživatele nejen pobytovými, ale i terénními službami. Vždy předáváme kontakty na kolegyně. Je to práce sociálního pracovníka, kdy on musí dobře vyhodnotit situaci žadatele, jeho potřeby a vlastně na základě toho doporučujeme další naše služby, to znamená pečovatelskou službu, osobní asistenci, domácí hospicovou péči. Předáváme i kontakty na ostatní pracoviště v rámci Českých Budějovic, třeba na odlehčovací služby, které mohou krátkodobě vypomoci.

Co je podle Vás ještě důležité?

Je důležitá práce s rodinou a její zpětná vazba. Lidi někdy nechtějí říkat negativní věci, ale není možné žít jenom na růžovém obláčku. To nás nikam neposune. Musím vědět A i B. Pro mě jsou důležité podněty, na které mohu reagovat. To nás posouvá dál.

Máte za sebou velmi náročné období. Co Vám život za COVID-19 vzal a co dal?

Myslím, že síla Covidu byla v tom, že nás zastihl naprosto nečekaně a nepřipraveně v době hojnosti, v době, kdy byl dostatek práce, kdy se svobodně cestovalo tam, kam se chtělo, v době, kdy vládla svoboda s minimem pravidel. A Covid nám ukázal, jak málo stačí k tomu, abychom o všechno tohle přišli. Najednou přišly nařízení a restrikce. Nesmělo se chodit ven, nesmělo se svobodně do obchodu, zmrazilo se vše, co se dalo. Začali jsme pracovat na tom, jak ochránit naše uživatele, jak ochránit zaměstnance. Domov se uzavřel. Vytvořili jsme Krizový plán pro případ, že by se COVID vyskytl v Domově. Přihlásili se dobrovolníci z řad zaměstnanců, kteří s námi byli ochotni zůstat v Domově v případě nákazy nepřetržitě po dobu případné karantény. Doma jsme si každý zabalili kufr, abychom byli připraveni zůstat v práci ihned. Ještě stále ho vozím v autě. Z pověrčivosti ho vytáhnu až v červenci. Ale i tak ho budu mít doma stále zabalen. Já osobně jsem přerušila setkávání se svými dvěma dospělými dětmi. Dcera pracuje ve zdravotnictví, syn žije v Praze. Nechtěli jsme se vzájemně ohrozit kvůli svým profesím a také kvůli mé babičce. Viděli jsme se naposledy koncem února, pak přišel COVID a setkali jsme se teprve teď, po 25. květnu. Tohle jsem nesla hodně těžce, ale odpovědnost za zdraví a životy lidí kolem mne mi nedovolila jednat jinak. Podobně na tom byli všichni kolegové z Domova. Každý z nás si musel odepřít něco, co má rád.

Co mi Covid dal?                                                                                                                    

To je těžká otázka… Díky Covidu se zvedla ohromná vlna solidarity. Ozývali se rodinní příslušníci, kteří nabídli svou pomoc. To bylo úžasné, tolik povzbudivých slov, kdy nám vyjadřovali vděčnost za to, že se staráme o jejich blízké… To bylo něco neuvěřitelného. Pomoc ze strany rodin byla finanční i materiální a já jsem za to nesmírně vděčná. Pomáhala nám obec Dobrá Voda, Magistrát města České Budějovice, Jihočeský kraj. Roušky šili naši zaměstnanci, vůbec nechápu, kde na to brali čas. Pomáhaly organizace, dobrovolníci. Vedení Ledaxu zapojilo všechny své síly, abychom měli dostatek ochranných pomůcek. V době COVIDU se lidé i za rouškou na sebe krásně smáli. Podání ruky v rukavicích bylo o to vřelejší… COVID mi dal naději, že se k sobě lidé i po COVIDU budou chovat stejně hezky a ohleduplně, že si budou stále tak z celého srdce pomáhat. Moc bych si to přála. Přála bych to nám všem.                                                                                                                       

Jaký vliv to bude mít v nadcházejících měsících na život v Domově?

To nedokáži posoudit. Vše se bude odvíjet od epidemiologické situace. Pevně věřím, že se život v Domově postupně vrátí do původních kolejí. Samozřejmě, některé věci nám díky COVIDU zůstanou. Rouška se stala naší součástí a nám, zaměstnancům zůstane i nadále. Zůstane i měření teploty. To se bude týkat nejen zaměstnanců, ale i návštěv. Budeme muset být připraveni okamžitě reagovat na případ, kdyby se objevilo podezření na nákazu.

Děkuji za rozhovor.                                                                                                                                 

Jana Grillová