O dobrodruhovi s cestováním v těle a s knihou v duši

Vy jste se prý do psaní pustil už jako malý kluk.

Ano, bylo mi 10 let, když jsme o prázdninách s bratranci a pod tátovým vedením začali vydávat časopis Zlatohlávek. Když jsem studoval lesnickou fakultu v Brně, publikoval jsem články v časopise Mladý svět a magazínu Koktejl. To jsem ještě vůbec nepřemýšlel o tom, že se psaním budu jednou živit. Snil jsem, že budu na nějaké hájence, obklopený stromy a tichem.

To byl ovšem hodně velký skok, když jste se rozhodl nastoupit do regionální redakce Mladé fronty DNES.

Bohužel, hájenka, která se měla stát mým domovem, vyhořela kvůli vadné elektroinstalaci. A protože jsem v té době dostal novinářskou nabídku, dlouho jsem neváhal. Později jsem pracoval v rádiu Frekvence 1 či Evropa 2. Nyní jsem obchodním ředitelem ve firmě Český internet. A k tomu mám ještě od letošního roku malé nakladatelství. To se zaměřuje vlastně na autory, kteří přinášejí zajímavé příběhy právě z jižních Čech.

Jaký je vůbec Váš vztah ke knihám?

Kniha vydaná na papíře je ve své podstatě takřka věčná. Kdyby nestárla stylistická pravidla jazyka, sloh a čtenářský vkus, šlo by o knize říct, že je vlastně nesmrtelná. Kniha je ergonomicky dokonalý výrobek. Už když ji chytnete do ruky, víte, jestli se máte těšit na dlouhý romantický příběh, oddechovou novelku na odpoledne nebo rychlé počtení do vlaku. Kniha voní, knihu lze vnímat hmatem a očima. V knihách se dají objevovat staré záložky, poznámky předcházejícího čtenáře nebo skvrny po kávě. Tištěná kniha je osobním předmětem. Kniha převedená do elektronické podoby a uzpůsobená čtečce už není knihou a měla by se nazývat jinak. Je zkrátka jen textem. Filmovému představení se přeci také neříká divadlo na plátně.

Vaší vášní stále zůstává cestování. Podíval jste se do vzdálených zemí?

Pochopitelně mě lákaly a stále lákají. Navštívil jsem už přes třicítku zemí světa. Zajímavé je, jak člověk na místě samém pak zjistí, že se mu hodí zkušenosti získané doma. Třeba v Austrálii jsem pracoval na několika tasmánských farmách jako honák krav, dřevorubec, řidič traktoru, ale i lovec klokanů. Zápočet ze střelby ve školní honitbě na vysoké škole, kdy jsme museli ulovit zajíce a bažanta, se mi fakt hodil. Peníze, které jsem si tam vydělal, jsem pak investoval do cestování nejen po Austrálii, ale i Novém Zélandu nebo Indonésii. Myslím si, že po absolvování školy by mladí lidé měli povinně vyjet za hranice nejen proto, aby se naučili jazyky. Důležité je opustit jistoty, vyzkoušet si ten pocit samostatnosti a nutnosti postarat se sám o sebe. Je prostě dobré zjistit, že člověku k životu stačí jen pár věcí v batohu.

Od svého dětství bydlíte stále v Českých Budějovicích. Uměl byste žít delší dobu i jinde?

Řeknu vám jednu zkušenost. Před několika lety jsem byl na Reunionu. Je to ostrov v Indickém oceánu, krásný, zelený, divoký, obklopený tyrkysovým mořem. Když jsem si šel jednoho podvečera zaplavat do teplého oceánu a díval se přes písečné pobřeží na siluetu hor uprostřed ostrova, říkal jsem si, že takto musí vypadat ráj. Byl to tak intenzivní pocit, že mě dokonce napadlo, že vlastně nemám proč se vracet domů. Ale to trvalo jen chvilku. Tu myšlenku zůstat jsem hned opustil. Být doma znamená být přeci hlavně mezi svými. A to bych v tom ráji na zemi nikdy nebyl. Takže od té doby vím, že i když naše domovina neoplývá velehorami, které miluji, ani korálovými ostrovy, přesto je pro mě nenahraditelná. Byť jsou na zemi místa, kde si člověk připadá jako ve snu.

Pokud vím, láká Vás hlavně netradiční putování.

On člověk nemusí jet zrovna na druhý konec světa. Před časem jsme v létě s kamarády a našimi dětmi uspořádali expedici do Rumunska. Od jednoho horala jsme si pronajali koníka a vůz a cestovali. Není nad zjištění, že peníze nejsou všemocné. Děti fascinovalo, jak funguje směnný obchod. Třeba brynzu jsme získali za pár plechovek piva nebo igelitovou plachtu. Taky podnikám výpravy za brouky tesaříky, které sbírám a fotografuji.

Je skvělé, že máte tolik elánu. Přemýšlíte někdy o tom, co bude, až se přihlásí stáří?

O stárnutí přemýšlím často. Dívám se kolem sebe a mám vždy radost, když se setkám s nějakým krásným starým člověkem. Je jich naštěstí dost. Všiml jsem si, jak často jsou mezi nimi ti, kteří svůj život neměli vůbec jednoduchý. Jakoby existovala úměra, že dobré lidi život často zkouší. A tyhle zkoušky lidí, kteří mají dar se dívat, mě zajímají. Byl bych rád, kdyby některé z nich byly zaznamenány v knížkách, které vydávám v nakladatelství Pikador Books.

Jan Cempírek (45) je původní profesí lesní inženýr. Od roku 1995 působí v nejrůznějších médiích. Od roku 2005 mu vyšly knihy Rafinerie, Autostop a Tanec posledního dne. Pod pseudonymem Lan Pham Thi napsal knihu Bílej kůň, žlutej drak o životě Vietnamky u nás a získal s ní cenu Knižního klubu. Před dvěma roky už knihu s jeho jménem vydali ve Vietnamu. S manželkou a dvěma dcerami žije v Českých Budějovicích.