O rodině, dětech a seniorech

Jak dle Vašeho názoru „drží“ české rodiny při sobě? Jsme něčím specifičtí v rámci Evropy?

Nejsme specifičtí. Česká rodina patří do široké rodiny Evropy a jako každá z nich se proměňuje v historickém, kulturním, sociálním i individuálním čase. Mění se společenské kredity, rodina sama i každý její člen. Pro osm z deseti Čechů je osou života. Budoucnost si představují tak, že chtějí manželství a šťastnou rodinu. A většině z nich se to povede, byť ne na první pokus. Třebaže počet úplných rodin převažuje, zůstává určité procento bezdětných (téměř třetina je vysokoškolaček) a nesezdaných párů a osamělců tzv. „singlů“. Přibývá počet nemanželských dětí.

Přes všechny změny v uspořádání drží rodina při sobě, schází se při výročích, oslavách a svátcích. V intimitě rodinného soužití předává dětem poznatky a zkušenosti, sdílí s nimi radost, bolest i smutek. Určité věci a děje se díky technice proměňují, ale převratné a zásadní změny zpravidla nepřináší. Televize, internet, mobily pomáhají udržovat vztahy často i tehdy, když se rodina ocitá v  krizi. Tradice a zvyky zažité v  původní rodině jsou přenositelné a soudržnost rodiny upevňují. Vánoce, masopust i Velikonoce jsou školami rituálů. Pokud na ně nezapomeneme, máme velkou naději, že přežijeme a  budeme ovlivňovat i svou budoucnost. Tradovat, jak praví moudří, je víc, než vymýšlet.

Prarodičovství 21. století

Jakou roli mají a budou mít v tomto století prarodiče?

Změny v rodinných vztazích včetně mezigeneračních lze jen s určitou mírou pravděpodobnosti předvídat. Už současná doba vykazuje mezigenerační rozdíly, jaké dosud nebyly zaznamenány.

Podílí se na nich éra informačních a komunikačních technologií. Dříve staří lidé fungovali jako rezervoáry informací a zkušeností a jejich paměť byla zdrojem údajů o minulosti. V dnešním světě internetu se hodnota informací uložených v mysli pamětníků zrelativizovala, byť pořád není zcela nulová. Ke skutečnému pokroku došlo na poli života. Prodloužila se průměrná délka života a lidé řeší otázku, jak se s ní vypořádat.

Lidskému žití se člověk učí v nejužší rodině. Osvojuje si v ní vzory chování včetně úcty k rodičům a prarodičům, k lidem, přírodě a všemu živému. Hodnoty, které vyznává, předává dalším generacím. Věřím v roli prarodičů, naslouchám s obdivem vzpomínkám těch nejstarších a uchovávám v mysli jejich paměti.

V tradičních zemědělských rodinách bylo nepsaným pravidlem, že se o staré rodiče staraly děti. Naopak v průmyslových společenstvích v  Evropě podporovali mladou rodinu prarodiče. Míra jejich podpory byla vysoká. V naší nedávné minulosti pomáhaly matky, babičky vnoučat zaměstnaným dcerám. Dnes, kdy jsou samy v  zaměstnání, pobývají vnoučata v mateřské škole. Existuje ovšem i obrácený proud služeb. Děti, zejména dcery vypomáhají v domácnostech rodičům, dokonce více než v Německu a Anglii.

Jak se bude situace vyvíjet dál? Jako dítě jsem zažila, že babička dlouho pracovala a přitom se nám věnovala, jezdila s námi na výlety, vyráběla marmelády…

V rodinách s fungujícími mezigeneračními vztahy, kde prarodiče byli jejich bytostní součástí, připadala babičkám úloha pomáhající i  kultivující. Babičky byly prodlouženou rukou matek, zavařovaly, vyráběly ovocné marmelády a současně se dokázaly o vnoučata dobře postarat, jezdily společně na výlety, chodily na koupaliště a měly společné zážitky. Prarodiče se zapsali hluboko do vzpomínek na dětství. Mezigenerační vztahy se proměňují v čase. Vy máte svou rodinu, babička vašich dětí je zaměstnaná, společně hledáte rovnováhu v oblastech spadajících do kompetence státu a ve vztazích rodičů a dětí. Životní styl rodiny je jiný.

Přesto si myslím, že atribut prarodičovství bude i v příštích generacích a rodinách zachován, babičky nespěchají a v pomalejším životním cyklu si čas na svá vnoučata udělají.

Role babiček bude i v budoucnu zachována, jen jejich tvář a způsob života bude mít jinou podobu. Stačí, vzpomeneme-li si na babičku Boženy Němcové, které bylo podle některých propočtů v době příjezdu za dcerou a vnoučaty na Staré Bělidlo jedenapadesát let (stařenka v bílé plachetce, mezulánce, však to znáte). Byla na svých dětech ekonomicky závislá, byla nositelkou tradičních hodnot, které odvozovala od Boha. Stáří jako fáze života bylo v minulosti smutné a bolestivé.

Současná babička, stejně jako ostatní aktivní senioři, „nemá“ času nazbyt, přesto si čas pro vnoučata vyhradí a dokáže se jim se zaujetím věnovat. Šťastné děti, které mají báječné prarodiče.

Mezigenerační vztahy, zvláště pokud jsou pěstovány a respektovány všemi aktéry, obohacují život rodiny. Posilují její soudržnost, úctu k druhým, ochotu si pomáhat. Sdílená radost přináší příležitost společné chvíle prožít. Na každém záleží, zda je ve vztazích najdou a využijí. Jen čas běží, děti rostou, rodiče zrají, prarodiče stárnou a do řeky života nelze vkročit dvakrát. Pamatujme, co jsme jednou zaseli, také sklidíme.

Zmínila jste aktivní seniory. Pěstuje se na univerzitě mezigenerační setkávání současných studentů se zástupci starší generace?

V hierarchii životních hodnot aktivních seniorů zaujímá důstojné místo sebevzdělávání, proto řada z nich usedá do univerzitních lavic a zapojuje se do programů celoživotního vzdělávání na Univerzitě třetího věku. Dnes senioři na univerzitách představují nepřehlédnutelnou vitální skupinu s obrovskou potencí. Reálně jinou, než ji vidí ti, kdo do této skupiny nepatří.

Jak vnímáte vzájemné soužití těchto skupin?

Ve společnosti, kde dominuje kult mládí a vyzdvihuje se ambiciózní, krásná a dravá mladost, je mezigenerační učení příkladné. Všeobecná vzdělanost, životní zkušenost, ideály, výhry i prohry starších odkrývané ve společných úkolech, rozpravách i esejích několika generací naplňuje pozorovatele úžasem a vybízí k pokoře. Vzdělávající se mládí, vzdělané a zkušené stáří rozvíjí lidské společenství a oživuje skomírající toleranci.

Jak se díváme my, dospělí a senioři, na dospívající a mladé lidi? Jsou jiní, než jsme byli tehdy my?

Doba se mění, ale projevy v dospívání a mládí jsou stejné, jen možná okázalejší. Když jsme se v mládí drali do světa dospělých my, byli jsme stejně hluční, hlasitě se smáli a pošťuchovali v  dopravních prostředcích tak, že nás starší a  zkušenější vybízeli k důstojnějšímu chování. Buďme velkorysí, dejme jim čas dozrát, vychovávejme je příkladem a rozvahou. Ve stáří s nimi musíme počítat.

Je období adventu. Jaké zvyky a tradice jste přejala od svých předků?

Vyrůstala jsem v pohodové rodině. Bylo nás pět, tatínek, maminka, já a dva sourozenci. V  domě s námi bydleli babička s dědečkem z  tatínkovy strany. Žili jsme pospolu a usedali ke společnému stolu. Ve vzácných svátečních chvílích i  dávno potom, co jsme z dětských střevíčků vyrostli a rodičům přibylo stříbro ve vlasech, jsme se vraceli domů se svými životními partnery. Každoročně se pozdravili a poseděli u štědrovečerního a novoročního stolu prostřeného sněhobílým ubrusem s vyšíváním, dvanácti nově vycíděnými stříbrnými příbory, božíhodovými talíři a vším dalším, co ke svátečnímu stolu patří. Slavili jsme skutečné Vánoce, svátky klidu, pohody a pospolitosti. Když jsme začali muzicírovat, v  paměti lovit neopakovatelné vzpomínky na dětství, radovat se ze setkání, nastal čas Vánoc. V něm nechyběla nikdy ani „jablíčková pospolitost“. Jablíčka se krájela na dílky tak, aby na každého u stolu vyšla a nikdo nezůstal neobdarován. Stále jsme se divili, že staletý zvyk je platný i dnes. Nikdo nezůstal sám.

Jen čas ubíral životu na síle a nejmilejší odcházeli. Zanechali v nás poselství sounáležitosti a  sílu udržovat a předávat tradici pospolitosti dětem a nejbližším. Zachovávat rod a jeho tradice, udržovat vzpomínky uložené hluboko v paměti na vánoční rybu s malou dušičkou, na podomácku vyráběnou čokoládu, na dárky a  neopakovatelná překvapení v nich, oživit je ve svátečních chvílích a předat dál pokračovatelům rodu. Když se dílo daří, přichází i štěstí. Učme se mít rádi sebe i své blízké. Vánoce jsou totiž především o lidech.

Text: Eva Hejduková