Petra Zimmelová: „Užívejme si čas, který je nám vyměřen.“

Nemáte pocit, že mluvit o konečném období života je u nás stále ještě velké tabu?

Bohužel. Narodit se totiž můžeme, ale zemřít musíme. Výzkumy ovšem poukazují na to, že lidé si často představují, že ten konec bude jako v Babičce Boženy Němcové. Okolo postele doma stojí celá rodina, rozloučí se s ní a ona usne navždy. Málokdo tuší, že to může být také o zastřeném vědomí či prožívání velké bolesti toho odcházejícího. A tady se skutečně bez pomoci profesionálů neobejdeme. Je přece možné udělat i z umírání čas, který je nesmírně cenný pro všechny zúčastněné. Důležitý je čas smíření a možnosti odejít z tohoto světa v klidu.

Vy jste řadu let pracovala v tehdejším domově důchodců a byla v denním kontaktu s lidmi vysokého věku. Můžete tedy porovnávat.

Jsem ráda, že dnes může pomoci moderní medicína v případě fyzických bolestí. Život je přece čas od narození do smrti a stojí za to ho žít. A díky existenci hospiců – ať už stacionárních nebo mobilních – je možné našim blízkým umožnit důstojný odchod tím nejlidštějším způsobem, jaký je možný. To považuji za největší změnu za poslední roky. Rodina už nemusí mít pocit, že starého člověka někam odložila.

Znám paní, která dala výpověď v práci a o svou maminku sama dva roky pečovala doma. Pak se ovšem psychicky zhroutila.

Ano, tomu se říká syndrom vyhoření a  není to nic neobvyklého. Ten, kdo pečuje, si vůbec neuvědomí, že je to nepřetržité vypětí a nasazení. Z vlastní zkušenosti vím, že to může být i emočně velmi vypjaté. Zvláště muži jsou extrémně hákliví na to, aby jim s intimní hygienou pomáhaly dcery. Profesionální pečovatelku berou pak úplně jinak. Stejně náročné je to i pro druhého partnera v  seniorském páru. Rozhodně by měla taková pečující rodina mít nějaký záložní plán. Tedy jak se bude postupovat, pokud se stav nemocného zhorší nebo péče o něj už bude nad síly jedince.

Jenže je vůbec přijatelné mluvit o odcházení ze života s blízkým člověkem?

Já tvrdím, že je to dokonce velmi důležité. K takové otázce je ale třeba zvolit vhodnou chvíli. Staří lidé občas říkají – já už tady dlouho nebudu – a my je začneme přesvědčovat, že si takové myšlenky nemají vůbec připouštět. Ale oni na to opravdu myslí a chtějí, abychom to věděli. Takže radím vyslechnout a přemýšlet o tom. I tato znalost přání našich blízkých nám později umožní rozhodnout se správně o způsobu péče o ně.

Myslíte si, že naši blízcí chtějí opravdu slyšet, že třeba se o ně z nejrůznějších důvodů nemůžeme postarat?

Za důležité považuji přesvědčit je a na rovinu jim říct, že naše síla je jen jedna. Že tu péči nemusíme zvládat, ale že máme šanci zajistit, aby to bylo profesionální. Pokud jsme připraveni a máme povědomí o sociálních službách v našem okolí, rozhodně to později situaci usnadní. Není nic horšího, než v emočně vypjatých chvílích shánět rychle nějakou dostupnou pomoc. Pak často nevybereme úplně nejlépe a trápíme se tím.

Sousedka má maminku, kterou jí dali po operaci zlomeného krčku z nemocnice domů s  tím, že prognóza není vůbec dobrá. Věděla, že by péči sama nezvládla. Už tři roky za ní denně chodí do domova pro seniory a  společné chvíle si užívají.

To je ideální stav. Často při péči doma máme pocit, že naši odcházející blízcí jsou jako malé děti, dělají nám naschvály. Bojíme se to říct nahlas, protože by to okolí nemuselo správně pochopit. Tvrdím, že společně prožitý čas je právě to štěstí, které naši senioři potřebují. Rodinné album, kterým si s nimi listujeme a připomínáme si zajímavé události, jako např. výlet do parku zakončený dobrou kávou se zákuskem. Ani sebedražší dárek totiž nenahradí okamžik souznění. Tak budou existovat pevně zakořeněné vzpomínky jako stopa po člověku, kterého jsme měli rádi a on zase nás. Myslím, že užívat si společně čas, který je nám vyměřen, je velmi důležité. Nejen pro naše blízké v seniorském věku, ale i pro nás samotné.

Zaznamenala Mirka Nezvalová

Mgr. Petra Zimmelová, Ph.D (44 let) je ředitelkou Ústavu fyzioterapie a vybraných medicínských oborů Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Po maturitě nejprve pracovala v Domově důchodců v Českých Velenicích a později vystudovala zdravotně sociální fakultu. Dnes tady sama přednáší. Problematice seniorů se věnuje neustále. Spolupracuje s  poskytovateli sociálních služeb v Jihočeském kraji.