PhDr. Rostislav Nesnídal: „Dobrá pečovatelka se může stát ideální spojnicí mezi seniorem a vnějším světem.“

V  jakém vztahu by měla rodina s pečovatelkou být?

Jsem přesvědčen, že by se s  ní nejprve měli seznámit ti, kteří o  babičku či dědečka zatím sami pečují. Je dobré, když za  nimi pečovatelka poprvé přijde právě v doprovodu někoho z blízké rodiny. Berme v  úvahu, že staří lidé bývají často velmi nedůvěřiví, a když jim do bytu najednou přijde vlastně cizí člověk s  tím, že jim bude pomáhat, mohlo by je to zaskočit. Navíc každý z nás je jistým způsobem konzervativní a dělá věci určitým způsobem. Vadí nám, když i někdo z rodiny dělá v našem bytě něco jinak. Pokud pečovatelce rovnou řekneme, jak babička či dědeček třeba rádi tráví volný čas nebo usedají ke stolu, usnadní jí to navázání kontaktu a  také druhá strana pak nevnímá pečovatelku jako vetřelce.

Jak je možné, že si někdy ale senioři do  bytu bezstarostně pustí úplně neznámého člověka a ten je připraví o úspory. Mám na  mysli podvodníky, kteří se vydávají třeba za  kontrolory plynu nebo tvrdí, že nesou peníze za nespotřebované energie.

Tito podvodníci zvládají velmi dobře umění sociálního tlaku. Kdysi jsem posuzoval muže, který byl jen absolventem zvláštní školy, ale ošidil kdekoho. Dokonce na jednom policistovi vylákal zálohu na  byt a  na  dalším peníze na  dovoz auta ze zahraničí. A  to byl dokonce policista z  dopravního inspektorátu. Někdo má zkrátka dar slovy působit na  city a  jsou lidé, kteří toho zneužívají k osobnímu obohacení. Když je taková babička doma stále sama jen ve  společnosti televize a nemá s kým komunikovat, snadno pak podlehne výřečnému podvodníkovi.

Jste psycholog a i z tohoto pohledu zřejmě považujete za  důležité, aby si měli senioři šanci s někým si popovídat.

Máte pravdu. Starší člověk potřebuje, aby ho někdo poslouchal a reagoval na to, co řekne. Na naši linku důvěry často volají právě senioři, kterým stačí, že se vypovídají ze svého problému. Když staré paní zemře její pejsek, je to pro ni tragédie, s níž se potřebuje někomu svěřit. Její děti ale mají své starosti a mnohdy ani nemají čas si s  ní o  tom popovídat. Proto je tak podstatné, aby pečovatelky byly verbálně velmi zdatné a dokázaly i naslouchat. Vím, že většina z nich si uvědomuje, že nestačí dát člověku najíst a  podat mu léky. A  dají těm lidem pocit, že jsou tady právě pro ně. Důležité také je, aby se senioři potkávali i  spolu. Zavzpomínají na dávné časy, připomenou si určité události a  ten kontakt není pasivní, jako když se jen dívají doma sami na  televizi. Třeba už jen to, že si zajdou někam společně na kávu znamená vlastně určitou formu aktivizace.

Radíte tedy neuzavírat se mezi čtyři stěny domova.

To rozhodně. Už jen to, že senior vyjde z  bytu a  udělá pár kroků venku, je pro něj přínosné. Navíc, když jde na  procházku s  někým známým, má větší pocit jistoty, což ho velmi posiluje. Pokud se totiž člověk uzavře sám do  sebe, je to velmi škodlivé. Propadá se do  hloubky a  ztrácí schopnost bojovat o  sebezáchovu. Řekne si: proč bych si oblékal něco pěkného, umýval se, když tady stejně budu celý den sám. I proto je tak důležité, aby se rodina obrátila na pečovatelskou službu včas. Tedy ještě ve chvíli, kdy naše babička či dědeček mají schopnost a chuť přijímat podněty zvenčí. Dobrá pečovatelka se tak může stát ideální spojnicí mezi seniorem a vnějším světem. Světem, který jim předtím nepřinášel tolik radosti, kolik by si zasluhovali a potřebovali. Takovou péči bych opravdu všem ze srdce přál.

PhDr. Rostislav Nesnídal Psycholog a ředitel Střediska pro rodinu a mezilidské vztahy