Profesor Miloš Velemínský: „Pediatrie je můj životní osud.“

Profesor Miloš Velemínský: „Pediatrie je můj životní osud.“

Nikdy se nebál v medicíně chodit neprošlapanými cestičkami. Narozený ve znamení Lva se neváhal pouštět do stále nových projektů. Právě teď například dokončil knihu o tom, že i děti z rozvedených manželství mají právo na oba rodiče. Kolik jich napsal už snad ani nepočítá. Je také workoholik, jehož tempu pořád mnozí nestačí. A vždycky dokázal přiznat chybu. Tvrdí, že lékař má pečovat o dětského pacienta tak, aby znal nejen jeho neduhy, ale uměl nahlédnout do jeho duše a byl vnímavý k osudu jeho rodiny. Tak by se dal velmi stručně charakterizovat profesor Miloš Velemínský, přední český neonatolog, který v polovině srpna oslavil své 86. narozeniny.

Pane profesore, povídáme ve Vaší privátní ordinaci ve Vašem domě v Třeboni. Promiňte, ale Vy stále ještě pracujete?

Ano, už do roku 1995 jsme tady přestavěli kotelnu, prádelnu a garáž na ordinaci s čekárnou. Můj syn jednou vzpomínal, že už dřív, když u nás někdo zazvonil, tak jsem ordinoval v obýváku. Je ale pravda, že v poslední době na naléhání manželky jsem trochu omezil pracovní rytmus. Nejsem tu od rána do večera sedm dní v týdnu, ale třeba jen šest… Zjišťuji ale, že už někdy léčím vnoučata mých dřívějších dětských pacientů. Vím, že už jsem starý a taky to říkám všem, kteří se ke mně se svými dětmi hlásí. Ale zatím stále zůstávají. Už pěkně dlouho se snažím sehnat nějakého lékaře nebo lékařku, kteří by alespoň část mé praxe převzali, ale zatím bohužel marně. Tak zůstávám.

Znám Vás jako pediatra už skoro padesát let a vím, že jste byl vždycky velmi vstřícný, ochotný věnovat se malým pacientům v jakémkoliv čase a také velmi empatický k rodičům. Zdá se, že medicína byla pro Vaši životní dráhu jasnou volbou.

Nebyl jsem zpočátku na třeboňském gymnáziu žádný hvězdný student. Zažil jsem si na vlastní kůži i šikanu, nesedl jsem si se spolužáky, neuměl jednat s profesory, což mi dávali znát. Neměl jsem tehdy žádný cíl. Pak jsem ale chtěl ukázat, že na to mám. Otec byl veterinář, ale touto cestou jsem jít nechtěl. Blízký přítel mých rodičů byl primářem v Mladé Boleslavi a oslovil mě svým chováním a vyprávěním o dětském lékařství, protože byl pediatr. Dalším impulsem byla knížka, která se zabývala osudem dětí s dětskou obrnou. Tak jsem v roce 1954 nastoupil na Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy, a když jsem v roce 1960 končil, bylo jasné, že pediatrie je můj životní osud.

V jindřichohradecké nemocnici na jihu Čech jste průkopnicky založil odbornou ordinaci pro onemocnění dětských ledvin, pak jste pokračoval i v českobudějovické nemocnici. Tak to Vám určitě kolegové pochvalně klepali na rameno.

Bohužel, měl jsem určitě problémy s tehdejšími urologickými lékaři, protože neuznávali jednu chorobu, která velice často způsobovala recidivní onemocnění ledvin u dětí. Podobně jsem narazil, když jsem se jako ordinář od roku 1969 v budějovické nemocnici pokoušel zavést intenzivní péči o novorozence do praxe. Měl jsem totiž hodně nastudováno i ze zahraniční literatury od kamaráda, který emigroval. Věřil jsem, že jdeme správnou cestou, ale přesvědčit o tom laboratoře i porodníky nebylo jednoduché. Naštěstí jsem našel podporu u osvětového porodníka docenta Šturmy a jeho kolegy Lindnera. Postupně ale byla naše teorie způsobu zachraňování dětí naštěstí přijata. Vlastně v českobudějovické nemocnici vznikla první jednotka intenzivní péče o novorozence v republice.

Prý jste do nákupu některých přístrojů investoval i vlastní peníze.

Ano, se souhlasem a podporou mojí rodiny. Taky vzpomínám na to, že mi hodně pomohli třeboňští rybáři, jejichž ryby nám často otevíraly ty dveře, které jsme potřebovali… Například když jsme budovali oddělení, potřebovali jsme nerezový plech. Tak jsme se vypravili do Frýdku-Místku, abychom ho koupili. Když řekli, že ho dodají za půl roku, z auta jsme vytáhli ty třeboňské ryby a večer už jsme si plech vezli na jih Čech. Vždycky jsem si velmi vážil lidí, kteří dokázali podat pomocnou ruku.

Od roku 1982 jste pak byl 15 let primářem neonatologického oddělení. Předpokládám, že z takové pozice bylo všechno snazší. Ale také vím, že hledáte cesty tam, kde to už jiní vzdávají.

Asi narážíte na to, jak se nám podařilo vyřešit infekční záněty mozkových blan u novorozenců. Vlastně jsem se snažil zrealizovat to, co bylo publikováno v zahraničí, ale musel jsem se kvůli tomu vydat za profesorem Daschnerem do německého Freibergu. Právě on se totiž tímto tématem zabýval.

Pamětníci určitě vědí, že bez devizového příslibu nebylo možné na Západ vycestovat.

S dvaceti dolary v kapse jsem se tehdy vypravil autem na konzultaci za oním profesorem, na hotel mi už nezbylo, tak jsem spal v autě na parkovišti. Ukázalo se, že řešení bylo snadné. Podobný problém totiž dřív řešili i v Německu. Viníkem bylo antibiotikum Ampicilin, které se v jistých situacích podávalo těhotným ženám. Tím došlo k vyvolání rezistence bakterií a infekce se mohla začít šířit u novorozenců. Po návratu to tehdejší primář gynekologie doktor Křešnička akceptoval a infekce ustaly. Zkrátka v den, kdy se přestala tato antibiotika podávat, přestaly nám také děti na záněty mozkových blan umírat. Chtěli jsme závěry publikovat, ale pražští neonatologové tehdy tuto teorii nepřijali. Naše výsledky však ukázaly, že jsme našli správnou cestu.

Vzpomínám si, že na neonatologii jste nedonošeným dětem v inkubátorech dokonce přes sluchátka pouštěli hudbu.

Za vším byla naše snaha dodat dětem pocit klidu. Pocit uvolnění jim měly dodat i dupačky, aby je nic neomezovalo v pohybu. Pak jsme od toho upustili. Ukázalo se, že dítě potřebuje v prvních týdnech života určité omezení pohybu, protože je z dělohy na tento pocit zvyklé. Takže nastoupily lehké zavinovačky, dnes se dítě dává do takového hnízdečka. Pochopil jsem, že naše cesta nebyla správná. Já nemám problém přiznat, že jsem se mýlil. Ale naštěstí takových situací mnoho nezažívám.

Také jste do Třeboně mezi kynology pozval německou odbornici na canisterapii Gerdu Fischer Finzelberg a ona jim pomohla připravit první zkoušky canisterapeutických psů.

Ano, tenkrát mě nadchla forma této terapie, která v Německu byla známá už dvacet let. Jde vlastně o podpůrné uzdravování pomocí psí lásky a dovedností. Pak jsem byl taky u zrodu výcvikového sdružení Hafík se základnou v Třeboni. Rád jsem jezdil i na tábory, kde byly i děti z dětských domovů, mnohé osobnostně uzavřené. Kontakt se psy jim velmi pomohl. Sám jsem vždycky totiž psy měl a věděl jsem, jak dokáží působit pozitivně na okolí.

Když byla v roce 1991 založená v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity, aktivně jste se zapojil do výuky.

Začínal jsem jako vedoucí katedry klinických a preklinických oborů. V letech 1998 až 2004 jsem tady byl proděkanem pro vědu a výzkum, pak jsem byl až do roku 2011 děkanem této fakulty. Za velký úspěch považuji, že jsme za mého vedení získali pět studijních programů. Z toho tři doktorská studia, dvě habilitační a jedno profesorské. Laikovi to asi mnoho neřekne, ale osobně to považuji za obrovský pedagogický úspěch. Znamená to totiž, že studenti na naší fakultě mohli získat tituly PhD., docentury i profesury. Pak jsem byl na fakultě garantem nutriční terapie a dnes už jen učím pediatrii, fyziologii a jsem garantem pro některé odborné projekty.

Napsal jste řadu odborných článků, ale jste také autorem knih, které jsou určené především matkám a otcům. Třeba kniha Dítě od početí do puberty se dočkala už 4. vydání.

Cítil jsem potřebu předávat dál takovou osvětu. Ta zmiňovaná kniha má podtitul 1 500 otázek a odpovědí, teď je spoluautorem i můj syn Miloš, který je primářem na českobudějovické gynekologii. Pak knihy Nemocné dítě, Nenuťte mě na nočník, Naše dítě špatně spí nebo Dítě: 3x333 otázek pro dětského lékaře. V knize Celebritami proti své vůli jsem zase shromáždil příběhy matek, kterým se narodily děti s nějakým postižením. Způsob, jak to zvládají, z nich dělá totiž ty pravé celebrity. A teď jsem dopsal knihu s pracovním názvem Dítě má právo na oba rodiče. Zabývá se osudy dětí po rozvodu, je tam asi třicítka příběhů. Ukazuji, že rozvod je sice často stresem pro dospělé, ale vždycky pro to dítě. Rodiče si musí uvědomit, že zůstávají rodiči, že mají oba povinnosti a děti že by měly aktivně rozhodovat o své budoucnosti.

S novinářkou Ivanou Karáskovou jste také napsali knihu Takový je život, která přináší nejen příběhy z Vaší dlouholeté pediatrické praxe, ale je to vlastně povídání s průkopníkem neonatologické péče, tedy s Vámi. Prozradíte i nám něco osobního?

Ano, odpovídal jsem v knize i na osobní otázky. Třeba, že jsem měl chovnou stanici zlatých kokršpanělů. Ale vám prozradím, že i s ohledem na můj věk mi dnes zůstala jen péče o trávník, což je často velmi náročné, protože je strašně citlivý. A taky pěstuju lekníny, které mám na zahradě. Mám dnes šest pravnoučat, čtyři vnoučata, dcera Milada je fyzioterapeutkou a syn Miloš primářem na českobudějovické gynekologii. Od roku 1959 jsem ženatý s mojí Miladou, která vždycky věděla, že práce je vlastně taková moje milenka. Prostě mi umožňovala, abych se pediatrii mohl věnovat naplno, zatímco ona se starala o děti, řešila domácnost i chod domu. Byla a je prostě takový můj bezpečný domovský přístav a naše manželství považuji za svůj největší úspěch.

Vašich pracovních úspěchů si naštěstí všimli i ostatní. Například v roce 2018 jste na pražském Hradě získal medaili za zásluhy 1. stupně z rukou prezidenta republiky.

Nepotrpím si na oslavování vlastní osoby. Přiznám se, že jsem tam původně vůbec nechtěl jít. Poptal jsem se ve svém okolí lidí, kterých si vážím, jak by se zachovali oni. A kromě jednoho mi všichni řekli, abych ocenění osobně převzal. Navrhli mě totiž ti, kteří znali mou práci. Velmi si ale vážím Zlaté šupiny z rukou jihočeského hejtmana v roce 2014 i o rok později Ceny města Třeboně, kde zase žiju od svého narození. Mám doma i Purpurové srdce, které se v roce 2010 udělovalo poprvé v České republice u příležitosti Mezinárodního dne předčasně narozených dětí.

Vím, že jste v životě musel překonat i těžké chvíle, ale nedal jste se. Možná proto, že jste narozený ve znamení Lva.

Teď odpovím slovy, která jsem už použil v knize Takový je život. Věřím, že jsem si vybral správnou cestu, abych mohl být lidem užitečný. Jak řekl římský filozof Seneca: „Je zhola zbytečné ptát se, má-li život smysl, či ne. Má takový smysl, jaký mu dáme.“

Děkuji za rozhovor.

Mirka Nezvalová

Rozhovor vyšel v 53. čísle Ledax NOVIN. Celé číslo najdete ke stažení zde.
Ledax NOVINY jsou zdarma.
Máte zájem o jejich pravidelné zasílání? Napište e-mail na adresu: info@ledax.cz nebo zavolejte 800 221 022.