„Rád hovořím s lidmi, kteří pamatují staré časy.“

Dvakrát jste byl oceněn knižní cenou Magnesií Litera. Co pro Vás tato ocenění znamenají?

Těší mě uznání odborníků, samozřejmě. Ale neméně důležité jsou ohlasy „obyčejných“ čtenářů. Nicméně různé ceny patří k literárnímu provozu a pomáhají knihám.

Jaká je Vaše nejoblíbenější kniha? Co právě čtete?

Ve vlaku do Prahy a zpět jsem rozečetl nový román Jáchyma Topola Citlivý člověk. Taky si pořád doplňuju „klasiku“, předtím jsem četl válečnou knihu Kůže, kterou začátkem padesátých let napsal Curzio Malaparte. Jinak mám rád Jaroslava Haška, Otu Pavla, taky Škvoreckého a Kunderu.

Patříte k nejúspěšnějším současným spisovatelům v České republice, jak snášíte popularitu?

Popularita českého spisovatele naštěstí není na způsob popularity herců nebo zpěváků. Čtenáři znají spíš naše knihy než tváře. Navíc já se médiím pokud možno vyhýbám, takže to přežívám celkem bez problémů.

V Kavárně Emausy je průměrný věk jejích „návštěvníků“ vyšší. Přemýšlíte někdy o stáří?

Ano, taky už nejsem úplně nejmladší, letos mě čeká padesátka. Zní mi to hrozivě, ale uvnitř se cítím pořád aspoň o dvacet let mladší. Hodně o tom píše můj oblíbený americký autor Philip Roth. O stáří a stárnutí. I hrdinové mých románů se mnou stárnou, píšu o jiných věcech, než když jsem v sedmnácti zkoušel psát poezii. Jedna autorka napsala, že stáří není pro sraby. A Dostojevskij napsal, že největší překvapení života je naše stáří. Přemýšlím o tom, rád hovořím s lidmi, kteří pamatují staré časy. Mé babičce bylo letos 97 let. Prožila tedy skoro sto let, pamatuje úplně jiný svět, než je ten, do kterého se rodí nyní děti.

Na co se Vaši čtenáři mohou těšit?

Chci zůstat ve svých knihách na jihu Čech. Nemám teď nic rozepsaného, takže nemohu být konkrétnější. Ale bez psaní bych asi být už nemohl.

Jiří Hájíček (49)

Narozen v Českých Budějovicích. Vyrůstal na jihočeském venkově, kde později i pracoval. V současnosti žije v Českých Budějovicích. Od konce devadesátých let vydal tři sbírky povídek. Novela Zloději zelených koní (2001) byla zfilmována, film měl premiéru v roce 2016. Romány Selský baroko (2005) a Rybí krev (2012) byly oceněny knižní cenou Magnesia Litera. Románem Dešťová hůl (2016) završil svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“. Jiří Hájíček patří k nejúspěšnějším současným českým spisovatelům, jeho knihy vyšly v mnoha jazycích.