Rozhovor s režisérkou Silvií Dymákovou – o filmu „Šmejdi“

Jak se měnilo vaše vnímání předváděcích akcí?

Zprvu jsem o nich věděla jen to, že se na nich prodává předražené nádobí a deky. Nikdy by mě nenapadlo, o jak propracovanou manipulaci jde. Seniory, kteří prodejní akce opakovaně navštěvují, jsem považovala za hloupé. Ale nejsou. Zdravý člověk v produktivním věku, který má rodinu, kamarády, práci, nemůže odsuzovat někoho, komu je osmdesát, žije sám a selhává mu zdraví, navíc je na akci pod neuvěřitelným nátlakem ze strany prodejců, kteří právě aspektů spojených se stářím využívají ve prospěch svých peněženek.

Měla jste strach?

Často. Je mi třicet a na akcích jsem byla vždy podezřelá. Soustředili na mě svou pozornost, hlídali mě. Co tady dělá tak mladý člověk? Připadala jsem si v sálech jako vězeň, kolem kterého krouží bachaři. Jednou jsem sahala pod stůl do tašky pro kapesník a řečník kvůli mě přerušil prezentaci, sledovali každý můj pohyb. Bála jsem se, že mě odhalí, ale strach jsem měla i o své seniory, bez nichž bych se na akce nedostala. Hned na prvním výletě skřípli Danu, tlačili na ni, ale ustála to. Za to všechno bych jí chtěla moc poděkovat. Strach jsem měla i o Jardu, prodejce na něj jednou křičel, že mu nedá oběd a pak si ho odvedl na chodbu. To jsem už zasáhla a při následné konfrontaci jsem dostala strach, jen jsem si ho v tu chvíli pořádně neuvědomovala. Musela jsem opustit sál a dojít pěšky do vedlejší vesnice. Tam jsem si sedla na krajnici, začala brečet a čekala, až pro mě přijedou kamarádi. Až pak doma jsem se zhroutila a tři dny nebyla schopná normálně fungovat.

Brání se nějak postižení?

Pro starého člověka jsou soudy nebo uniforma strašák. Pokud má proti komukoliv vypovídat, většinou to neudělá. Jde zkrátka o to, že kde není žalobce, není soudce.

Jak byste charakterizovala typického prodejce?

Jsou to většinou pětadvacetiletí manažeři v růžových košilích, „nadsamci nabití testosteronem.“ Zažila jsem ale i muže středního věku. Jednají arogantně, povýšenecky, jejich motivace je jasná, peníze. Mají „hrnce v očích“.

Co vás při natáčení nejvíce překvapilo?

Spíš šokovalo, a to několik mých „schizofrenních momentů“, kdy jsem se přistihla při úvaze koupit si pro sebe nějaký ten hrnec i za vysokou cenu.

Co se dělo po natáčení?

Okamžitě jsme pustili informace o dokumentu do médií. Přímým a otevřeným svědectvím se nám podařilo vyvolat obrovskou rezonanci a zájem, za což jsem moc ráda. Sesypaly se na nás seniorské kluby z celé republiky, žádají po nás projekce, ve volném čase jezdím s psycholožkou Romanou Mazalovou po přednáškách, kde děláme mezi důchodci osvětu. Natočené materiály jsme také postoupily policii a JUDr. Černý na základě záznamů vyhodnotil, kde dle jeho právního názoru dochází k trestným činům či přestupkovému jednání. Vyšetřování už probíhá, nejdeme proti konkrétní firmě, ale problematice jako celku.

A co vaši hrdinové, Dana a Jarda?

Když jsme s Danou navštívily na konci natáčení zámek, který si i za její peníze prezentační společnost koupila, nadávala. Ale stejně na jejich akce pořád jezdí. Bohužel s tím nedokáže přestat. Vykazuje všechny znaky závislosti a Jarda jí to nijak neulehčuje. Tvrdí mi, že si na akcích nic nekupuje, tak doufám, že nemá doma čtvrtou indukční plotnu nebo třetí parní čistič.

Autorka: Barbora Baronová pro Jeden svět (Převzato z www.aerofilms.cz)