Šťastní i aktivní můžeme být i s osmi křížky

„Vždycky jsem se snažila mít dobrou náladu a být v pohodě. Věk je prostě jen nějaké číslo, důležité je to, jak se člověk cítí. Na každý den si už večer dopředu naplánuji nějaký úkol, který musím splnit. Třeba si řeknu, že ráno něco přeperu, pak uklidím koupelnu a hned ten den má konkrétní náplň,“ vypráví mi stále usměvavá a upravená paní Jiřina, když si povídáme právě v obchodě se starožitnostmi na rohu ulice u slepého ramene Malše. Vzpomíná, že šperky a staré věci jí učarovaly už v mládí. Tvrdí, že ale stále i dnes bezpečně pozná pravý briliant od falešného a origi­nální starožitnost od imitace.

Léta totiž šéfovala prodejně starožitností na čes­kobudějovickém náměstí a pak 17 let měla vlast­ní obchod v domě, kde vyrůstala. Když se změnil majitel objektu, neváhala se s dcerou Zuzanou pře­stěhovat do jiných prostor a znovu nabízet zájem­cům věci, které mají svou historii. „Rozhodně mě to každodenní chození do práce neunavuje, naopak, je to radost. Já musím pořád něco dělat a jenom sedět doma u stolu a koukat se z okna, jak kolem mě ply­ne život, to by mne nebavilo,“ dodává paní Jiřina, za kterou stále do obchůdku míří dávní stálí zákazníci nejen z Českých Budějovic, ale i z ciziny. Přesvědčili se totiž, že jim dokáže dobře poradit. První znalosti z oboru získala už jako školačka u svého budějo­vického strýce, když mu chodila pomáhat do jeho krámku.

„Krásné věci jsem se ale učila poznávat u sestry mé maminky Boženy Andrlíkové. Perské koberce, stříbrné příbory, zajímavé šperky. Tahle tetička mě po mamin­čině smrti adoptovala. Předtím jsem se jmenovala Georgina Žučenková. Tatínek pocházel od Kyjeva a do Čech utekli s bratrem po revoluci v roce 1917 na koních. Když poznal moji maminku, usadili se na Trutnovsku. Pak zemřel a my už z tehdejších Sudet museli utéct do Budějovic. Strýc, který měl obchod s hodinami a šperky, uvítal jako pomocnici zvídavou holku, kterou jsem tenkrát byla. Od něj třeba vím, že pravý briliant či granát jsou na dotek teplé a mastné,“ líčí začátky své kariéry.

Obchod ovšem v roce 1948 znárodnili a strýc ze­mřel na infarkt. Paní Jiřině se pár šperků podařilo propašovat domů v pumpkách a ty rodině pomoh­ly přežít těžkou dobu. Další pomocnou ruku jí po­dal bývalý hodinář ze strýcova obchodu. „Jmenoval se Strýček a stal se ředitelem oblastního závodu Kle­noty. Vzal mě na Lannovu třídu v Budějovicích jako zástupkyni vedoucího a pak mi nabídl prodejnu sta­rožitností. A od té doby jsem pořád v oboru,“ přiznává vitální seniorka s tím, že vztah ke starým věcem si přenesla i domů, kde je jimi obklopena. „Navštívil nás jednou manželův známý z Anglie a byl překva­pen, že nemáme žádný moderní nábytek. Osobně mi vždycky připadal studený,“ směje se.

S manželem prožila krásných šedesát let, bohužel je už několik let vdovou. Ale rozhodně se neuzavře­la před světem a přáteli. Má tři vnuky, kterým prý umí promluvit do duše, když je potřeba, ale také jim ráda daruje věc, která jim udělá radost. „My jsme válečná generace, museli jsme hodně šetřit, byli jsme dost skromnější. Rozhodně peníze nerozhazuju plnými hrstmi, ale největší pocit štěstí má přece člověk ve chvíli, kdy obdaruje druhé,“ vysvětluje mi životní filosofii paní Jiřina.

Tvrdí, že si ale ráda udělá radost i sama sobě. Hodně cestovala, navštěvovala muzea i galerie a dodnes si nenechá ujít příležitost vydat se i do ciziny. „Důle­žité je, abych měla důvod mít dobrou náladu. Mám strašně ráda lidi a poznám po pár minutách setkání ty upřímné. Nesnáším faleš, na to mám instinkt. A také nemám ráda ty debatní pomlouvací kroužky, které jsou specialitou některých žen,“ konstatuje.

A jak se udržuje v dobré kondici? I na to má recept. Každé ráno snídá jednu housku s domácím meruň­kovým nebo jahodovým džemem, který si sama připravuje. K obědu jí stačí poloviční porce, ale ni­kdy si neodpustí malé pivo desítku pro lepší tráve­ní. Večeří pak saláty a přiznává se, že když má ještě chuť na něco sladkého, dá si tři lžičky brusinek se zakysanou smetanou. „Myslím, že hodně žen po pře­chodu rezignuje, koupí si volnou jupku a snaží se pak do ní dorůst. Často šetří na kadeřnici nebo kosmetice. To není moje filosofie. Já si život užívám se všemi kaž­dodenními radostmi. Taky mě něco bolí, ale rozhodně tomu nepropadnu a chorobu si nehýčkám. A snažím se všem okolo sebe dávat najevo lásku. I možná ji pro­to od nich dostávám zpátky a to mě nabíjí,“ přiznává Jiřina Jungvirtová.

Mirka Nezvalová