„Všechno dobře dopadne.“

Paní doktorko, jistě bychom si všichni přáli jen šťastné konce a ještě šťastnější začátky. Není právě ale konec roku příležitostí k tomu, abychom začali s něčím novým?

Je skvělé, když se pouštíme do něčeho nového. Na druhé straně jsem přesvědčená, že když člověk ukončí aktivní pracovní kariéru, měl by pomalu některé aktivity začít utlumovat. Je důležité, aby si řekl, co ještě fyzicky a psychicky chce zvládat a soustředil se na to. Pak se nemusí trápit tím, že něco nestihl nebo už mu to nejde jako dřív. Já sama se už počítám mezi seniory, takže vím, o čem mluvím.

Prozraďte tedy, jak se s tím vyrovnáváte?

Celý život jsem učila studenty. Teď se zase učím já. Přihlásila jsem se do kurzu angličtiny pro seniory. Chodí nás tam osm, jsme výborná parta, máme skvělou lektorku a učení nás baví. Všichni máme vnoučata, takže máme i společná témata pro povídání o přestávce. A všichni jsme rovněž věčně mírně pokročilí studenti cizího jazyka, což nás také sbližuje. Nebo jsem hledala možnost dozvědět se něco o judaismu. Nakonec jsem takové přednášky s pomocí společnosti Ledax pomohla zorganizovat sama. Teď bych ráda pomohla rozběhnout kurz židovských tanců. Jsou velmi optimistické, nejsou náročné ani pro seniory a spojují lidi určité věkové kategorie.

Váš přístup vlastně může inspirovat i ostatní, aby se nebáli zkusit něco nového. Moje kamarádka lékařka je sice seniorka, stále pracuje, ale rozhodla se chodit na kurs malby. A její obrazy jsou nádherné.

To je právě ono, že náš věk nám dává šanci pustit se do věcí, které opravdu chceme ještě vyzkoušet. Já se například rozhlížím po nějakém kurzu šití. Kdysi jsem občas ušila jednoduché věci, ale pak se na stroj hodně dlouho jen prášilo. Věřím, že i tohle nakonec zvládnu. Důležité je být aktivní, nelehnout si na gauč k televizi a jen sledovat život prostřednictvím nekonečných televizních seriálů.

Vy sama občas nezhřešíte tím, že na ten gauč k televizi přece jen ulehnete?

Ale jistě. Já mám dokonce v zimě svůj rituál. Nejraději se u ní povaluji mezi 8. a 9. hodinou ranní. Jsem totiž typ sovy a moc se mi ráno nechce z postele, dokonce ani nemívám dobrou náladu. Tak si pustím na rakouské ORF jejich pořad Panorama, kde se střídají záběry z jednotlivých lyžařských středisek, k tomu hraje taková náladová hudba s citerami. Já snídám, dívám se na obrázky z hor, moje nálada se přeladí do dobré a hned mohu do dalšího dne vykročit pravou nohou.

Možná mají lidé někdy obavy pustit se do nových věcí, aby nebyli někomu pro smích.

Chápu, že je v našem věku obava z toho, abychom nepůsobili trapně. Když se ale člověk nějakému problému zasměje, hned mu to pak jde snáz. Nemůžeme se srovnávat s mladými, protože to ani nejde. Ale pokud se nebudeme brát moc vážně, můžeme se pustit do čehokoliv. Beru jako výhodu seniorského věku, že člověk může dělat jen to, pro co se sám rozhodne. Samozřejmě se ale k tomu musí přimět. To už je věc druhá, ale velmi důležitá. Nebojte se třeba změn v bytě. Trávíme v něm přece dost času. Pořiďte si nové závěsy, ale i pomocníky do kuchyně. Těsto na váš vyhlášený koláč pro návštěvu rodiny nebo známých se pak připraví téměř samo. Neříká se přece nadarmo, že změna je život.

Čím si dobíjíte „životní baterky“?

Mám po bytě rozvěšené fotografie svých čtyř vnoučat v nejrůznějších momentech jejich života. Tak si je prohlížím a vzpomínám, co krásného jsme spolu prožili. A když jsem v létě na chalupě, tak si sednu venku, do okna dám CD přehrávač, pustím si nějaké oblíbené skladby a dívám se do krajiny nebo večer na hvězdy. Taky ráda chodím. Zjistila jsem, že je lepší jít s někým známým, protože cesta rychleji ubíhá. Jdete a najednou zjistíte, že už jste venku dvě hodiny.

Mám pocit, že vy máte plánů v zásobě ještě dost...

Jistě, těším se na cestování. Musím jen vybrat jako cíl nějakou bezpečnou zemi. Nedávno jsem objevila mapu českých hradů a zámků a zjistila jsem, že na mnohých jsme vůbec nebyla. Tak mám hned tipy pro své další výlety.

Jak bychom tedy měli přikročit ke svým plánům pro příští rok?

Mně se velmi líbilo, co napsal spisovatel Karel Čapek o svém otci: „Byl to do pozdního věku velmi vyrovnaný a spokojený člověk, protože se příliš nepáral se svým nitrem.“ Myslím, že bychom se neměli příliš vracet k tomu, co se nám nepovedlo, ale naopak si uvědomovat, čeho všeho jsme v životě dosáhli. Nezlenivět. A dávat si takové cíle, které můžeme zvládnout. Neúspěch totiž člověka demotivuje. To je ovšem to poslední, co právě my v našem věku potřebujeme.

PhDr. Marie Vondrysová (73) vystudovala psychologii. Tu vyučovala studenty nejprve na českobudějovické Pedagogické fakultě, později na Jihočeské univerzitě. Mezi její koníčky patří četba, cestování a vážná hudba. Má 4 vnoučata, která ji nabíjejí životním optimismem.