Lenka Rodějová: Až v této práci jsem našla smysl

Lenko, co všechno obnáší vaše práce?

Spravuji naše střediska v Borovanech, Ledenicích a Nových Hradech a primárně zajišťuji veškerou komunikaci s klienty. Když ale chybí pracovní síly, musím občas zaskočit i v terénu. Na začátku měsíce se věnuji administrativě – zpracovávám účtenky, faktury a docházky. Součástí naší práce je také bezplatné sociální poradenství – pomáháme klientům s vyplňováním žádostí o příspěvek na péči nebo bydlení, s žádostmi do pobytových zařízení a radíme jim s výběrem ortopedických a kompenzačních pomůcek. Pokud zbyde čas, spolu s kolegyní Danou Freudenschussovou, která u nás dříve pracovala a nyní působí brigádně, připravujeme pro klienty různé aktivizační programy, společenská posezení nebo si s nimi zkrátka povídáme. Když je o klienty postaráno, ráda si najdu čas ještě na psaní článků o naší práci do místních zpravodajů.

Co vás na této práci baví nejvíc?

Určitě práce s klienty. Když jsem po mateřské dovolené nastoupila na účetní oddělení, vyplňování tabulek mě ubíjelo a neviděla jsem v té práci smysl. Ten jsem našla až tady. Moje práce je rozmanitá a vím, že pomáháme těm, kteří to potřebují. A protože bych v tomto oboru již chtěla zůstat, rozhodla jsem dostudovat vysokou školu, abych mohla pracovat na pozici sociální pracovnice. Za to, kde jsem, vděčím své vedoucí a dnes již mohu říci i kamarádce Evě Sekalové, která mě od začátku v sociální oblasti vzdělávala a doteď, když potřebuji poradit, se na ní kdykoli mohu obrátit.

Jak se vám daří budovat vztahy s klienty?

Jsem hodně upovídaná, takže to jde většinou samo. Je důležité klienty dobře znát a rozumět jejich potřebám. Nejbližší vztahy máme s klienty v domě s pečovatelskou službou, protože se tu denně potkáváme na chodbách a během aktivizačních hodin. Klientům pozorně naslouchám, někdy se s nimi i zapovídám. Přesto je důležité udržet si profesionální přístup a zdravé hranice, protože pečujeme o velké množství klientů a musíme mezi nimi spravedlivě rozdělit svůj čas a energii.

Pro klienty domu s pečovatelskou službou připravujete i různé volnočasové aktivity. Jaký je o ně zájem?
 

Nemáme na jejich pořádání tolik prostoru, ale klienti i jejich rodiny o ně velmi stojí. Velký dík patří již zmiňované kolegyni Daně Freudenschussové, která každé pondělí dochází do domu s pečovatelskou službou v Borovanech. Z původních pěti klientů, kteří se na tyto akce dostavovali, se jejich počet rozrostl na dvacet pět. Malují, tančí, tvoří – Dana se jim věnuje s obrovským nasazením. A když mám čas, ráda se přidám.

Jak vás vnímají rodiny klientů?

Většinou jako velkou pomoc. Docela často se stává, že nám volají a cítí potřebu se obhajovat, proč sami nemohou pečovat o své blízké. Ale my to chápeme – právě proto tu jsme, abychom je zastoupili. Dnešní tzv. sendvičová generace se stará o své děti i rodiče současně, což je psychicky i fyzicky náročné. Lidem dává smysl zůstat doma, a proto je naše práce tak důležitá.

S klienty Ledaxu jste v kontaktu téměř neustále. Máte nějaký příběh, který jen tak nezapomenete?

Ano, s jedním klientem mám velmi silnou vzpomínku. Pan – říkejme mu třeba Jan – žil ve vsi nedaleko a požádal nás o dovážku obědů. Hned jsme si všimli, že žije ve velmi neutěšených podmínkách, tak jsem mu nabídla, že mu pomohu vyplnit žádost o příspěvek na bydlení. Nakonec se nám podařilo mu zařídit přesun z této téměř neobyvatelné chalupy do místního domu s pečovatelskou službou. Měl velkou potřebu mi nějak poděkovat, ale je to naše práce, takže jsem ho odmítla. Pan Jan byl umělec tělem i duší, tak mi nabídl, že by mi rád něco namaloval. Já jsem ho stále odmítala, protože jsem mu nechtěla být nijak zavázána, jenže on začal vyzvídat u kolegyň, které mu prozradily, že mám jeden oblíbený obrázek. Je na něm holčička, která na sebe hledí do zrcadla, které ji zobrazuje jako babičku. A vše vysvětluje nápis „It’s only a short trip, enjoy it.“ Kolegyně obrázek panu Janovi předaly a pak se půl roku nic nedělo. Najednou se pánovi přitížilo a byl hospitalizován. V bytě byl poměrně velký nepořádek, a protože nemůžeme byty uklízet bez přítomnosti klienta, udělali jsme to až na žádost pana starosty. Při tomto úklidu jsme našli můj oblíbený obrázek přemalovaný na plátně se vzkazem, že je pro mě. Takže pan Honza ho stihl namalovat a zároveň mi jej chtěl věnovat i se vzkazem. Bohužel na pána nemáme spojení, takže nevíme, jak na tom nyní zdravotně je, ale já na něj mám památku.

Lidé stárnou, domovů pro seniory je nedostatek. Myslíte, že bude o terénní sociální služby čím dál větší zájem?

Určitě. Stávající systém se bude muset přizpůsobit rostoucím potřebám seniorů, kteří chtějí zůstat ve svých domovech co nejdéle.

Byla jste nominována a dostala jste se do finále Národní ceny sociálních služeb – Pečovatel/ka roku 2024. Víte, kdo vás nominoval?

Nejsem si jistá, ale tuším, že to byly moje přímé vedoucí – Pavla Popková a Eva Sekalová.

Jaké to bylo zúčastnit se slavnostního večera?

Byl to nezapomenutelný zážitek! Kamery, fotografování, herečka a patronka ceny Ilona Svobodová, skvělý raut... Najednou si připadáte jako někdo výjimečný. Ale hlavně je to krásné ocenění naší profese.

Pokud by někdo ze čtenářů uvažoval o práci v sociální sféře, co je pro tuto práci klíčové?

V první řadě musí mít rád lidi. Důležitá je komunikativnost, empatie a ochota pomáhat i za cenu vlastního nepohodlí. Tato práce není pro ty, kdo hledají jen finanční prospěch – musí se dělat srdcem a s upřímným zájmem o druhé.