Pevně věřím, že se paliativní péče stane běžně používaným nástrojem
„Lidé, kteří přicházejí do domovů pro seniory, jsou čím dál starší a čím dál křehčí,“ říká v rozhovoru MUDr. Jan Sazma, praktický lékař v Centru sociálních služeb Emausy.
Co se skrývá pod pojmem paliativní péče?
Péče zaměřená na léčení pacienta, který není úplně vyléčitelný nebo který se už nemůže uzdravit a kterému chceme zachovat co nejlepší kvalitu života v době, kdy spěje jeho život ke konci. Abychom mu pomohli projít touto cestou s co nejmenšími traumaty a komplikacemi.
Jak vnímáte paliativní péči v souvislosti s domovem pro seniory, s domovem se zvláštním režimem?
Dnes již jako nezbytnou součást péče o klienty Centra sociálních služeb Emausy. A myslím si, že její význam ještě poroste v následujících letech a desetiletích. Určitě je to součást kvalitní péče, je dobře, že jsme s ní začali.
Kdy podle Vás nastal zlom, že se o paliativní péči začalo hovořit?
Určitě když nás paní ředitelka Primaková přihlásila do projektu, který vypsal Nadační fond Abakus. Věděli jsme všichni, že nějaká paliativní péče existuje. Ale nevzpomínám si na situaci, kdy bych se o paliativní péči v té době s někým bavil, ani s kolegy praktickými lékaři a ani s lékaři jiné specializace. V době, kdy jsme do toho projektu vstoupili, došlo k výrazné proměně celospolečensky a celomedicínsky, především přístupu k ní. Paliativní péče nyní zažívá velký vzestup. Spolupráce s paliativními týmy, paliativními ambulancemi je dnes již široká.
Byla by výhodou časná paliativní péče?
To je právě něco, co tady v České republice vůbec nemáme. Do budoucna to určitě bude větší sociopolitické téma. Paliativní péče bude poskytována široce a bude se o ní hovořit napříč celou republikou. Dnes spíš řešíme paliativní péči jen u lidí, kteří jsou na tom vyloženě špatně, u kterých to takzvaně hoří. Snažíme se komunikovat s rodinami klientů, u kterých si myslíme, že by z paliativní péče profitovali co nejdříve. Pokud bychom ještě čekali, tak bychom je ani nestihli do paliativní péče uvést. Časná paliativní péče je právě o tom, že se o ní budeme bavit s relativně zdravými jedinci, kteří budou ještě sami schopni říct, jak by si svůj závěr života představovali, a říct si třeba, co by chtěli.
Je pro Vás jako lékaře v rámci paliativní péče něco diskomfortního?
Celé to asi příjemné není a ani to příjemné být nemá, proces paliativní péče je smutný. Ale neznamená to, že ji nebudeme poskytovat.
Jak probíhá Vaše spolupráce s paliatrem?
Je to klasická konziliární činnost, kterou poskytují všechny odbornosti praktickému lékaři. U spolupráce s paliatrem je to asi snazší, protože máme hodně společného, hodně společných zájmů, co se týče přístupu k těžce nemocnému pacientovi, také naše vnímání pacienta, ale i jeho blízkého okolí je hodně podobné, a určitě si rozumíme. Chceme pacientovi pomoct celostně v jeho strádání, když se blíží ke konci života. Myslím si, že hlavně čerpám informace o tom, jak se paliativní péče dá optimálně a efektivně dělat. Je hezké, že to není jako exaktní věda, není to úplně jen medicína založená na důkazech. Je to taková lidsko-rodině etická věc. Naše snaha je, aby benefit pro pacienta i pro rodinu byl co nejlepší. Mým úkolem je zajistit základní zdravotnické zázemí pacienta a paní doktorka Helešicová radí spíše se specifickými procesními věcmi.
Do domova přichází lidé v stále pokročilejším věku.
Ano, lidé, kteří přicházejí do domovů, jsou čím dál starší a čím dál křehčí, nemocnější a mnohdy přímo na sklonku života. Senioři, kteří do domovů obvykle přicházejí, o sobě často sami nemohou rozhodovat. Většinou, když o sobě rozhodovat chtějí, tak do domova pro seniory ještě rozhodně nechtějí. Většinou je k tomu pečující rodina dotlačena, protože třeba už péči o nemocného nezvládají a má to nějaké nečekané zvraty, kdy rodina pak nemá na výběr. Proto by bylo dobré, kdyby se paliativní péče dostala do povědomí populace. Myslím si, kdyby byla komunikována časná paliativní péče už celospolečensky několik let, kdy by senior měl vědět, co ho čeká, rodina by se na to mohla také vnitřně připravit, senior by nemusel mít tak velký strach a závěr života by nemusel být pro všechny hektické utrpení.
Nějak jsme vytěsnili smrt.
Ten přerod bude trvat několik let. Ale už by se něco lehce dělat mělo. Téma smrti, alespoň v obecném slova smyslu, by mělo patřit už do škol, aby proniklo postupně do rodin. O smrti se dnes nemluví ani v situacích, kdy se zdravotní stav pacienta horší. Nechává se na zdravotnictví, aby to pacientovi a rodině vysvětlilo, případně na sociální systém. Rodina je následně vláčena zdravotním systémem a nechává, aby byl vláčen i nemocný, aniž by měli možnost to mezi sebou vykomunikovat. Z toho pak často vyplývají různá nedorozumění a předsudky k paliativní péči. Bylo by prima, aby se o tom více mluvilo.
Co byste si přál v souvislosti s paliativní péčí?
Pevně věřím, že se v následujících letech stane běžně používaným nástrojem v rukou všech lékařů napříč odbornostmi. Věřím, že se nám povede zavést paliatrii do rutinní praxe. Lidský a medicínský smysl, myslím, to dává všem.